111 :: Stojedenáctka ve Švajcu

Je pátek 6.8. odpoledne a my sestupujeme po ledovci na italskĂ© stranÄ› Mont Blancu. Máme za sebou tĹ™i dny dny chozenĂ­ po kopci v dešti s pÄ›tadvacetikilovĂ˝mi baĹĄohy na zádech a neĂşspěšny pokus o vrchol. NejvĂ­c nás štve, Ĺľe jsme se skoro nedostali na lezenĂ­ po snÄ›hu a ledu a jenom jsme pendlovali sem a tam po moĹ™i šutrĹŻ. SmiĹ™ili jsme se s faktem ze protentokrát hora nevyšla, a tak si musĂ­me spravit chuĹĄ záloĹľnĂ­m plánem – OneEleven.

Je patek 6.8. odpoledne a my sestupujeme po ledovci na italske strane Mont Blancu. Mame za sebou tri dny dny chozeni po kopci v desti s petadvacetikilovymi batohy na zadech a neuspesny pokus o vrchol. Nejvic nas stve, ze jsme se skoro nedostali na lezeni po snehu a ledu a jenom jsme pendlovali sem a tam po mori sutru. Smirili jsme se s faktem ze protentokrat hora nevysla, a tak si musime spravit chut zaloznim planem – OneEleven.

Jak nas napadl zalozni plan s koleckacema? Zacatkem leta jsme planovali vyslap na MB a protoze jsme ve Svycarsku uz jednu uspesnou dvojkombinaci ctyrtisicovka-koleckacovy maraton koncem kvetna spachali, napad zopakovat si neco podobneho se nabidl sam. Kdyz se ukazalo, ze se v nasem terminu jede prave One-Eleven, nebylo co dal resit!

Ted je asi potreba vysvetlit o co jde. One-Eleven je zavod na koleckovych bruslich co se jede ve vychodnim Svycarsku pobliz Bodamskeho jezera. (viz planek na weblinku na konci clanku) Jak uz nazev napovida je na vzdalenost 111km, cimz je udajne nejdelsi zavod v Evrope. Letos se jel 7 rocnik, s neustale rostouci popularitou – vloni ho jelo pres 1200 lidi. Zavod ma start a cil v St.Gallenu, takze nas v sobotu cekal celodenni prejezd Svycarska. To se hodilo, aspon nejaky odpocinek jsme potrebovali.

Cela akce zacala v sobotu dopoledne spagetovou party kterou jsme ovsem nestihli. Vetsina zavodniku se ubytovala ve veletrznim arealu, nas hlavni sobotni ukol byl najit si volne lehatko v jedne z ohromnych vystavnich hal a usnout pres hlasite chrapani spolunoclezniku. V nedeli ve 4:30 rano se pod stropem rozzarily halogeny a den velkeho zavodu zacal. Organizatori si dali zalezet aby skutecne ani jeden ze zavodniku nezaspal. Behem nasledujicich dvou a pul hodiny jsme se nasnidali z pausalu organizatoru a pokusili se dat aspon trochu dohromady. Pred sedmou hodinou jsme s ostatnimi bruslari dotankovali iontaky a dalsi povzbuzujici prostredky a pomalu se seradili na startu. Pri nasich odvaznych ambicich zavod dojet a neskoncit ve sbernem autobuse – vychazeli jsme predevsim z faktu ze nasich pet nebo sest letosnich projizdek nepredstavuje treninkovy plan kterym bychom se mohli chlubit – jsme upustili od puvodni myslenky startovat primo na cele pelotonu a ztratili se kdesi uprostred davu. Hned po startu se veskere strategicke planovani ukazalo jako ne zcela opodstatnene – pocatecni tempo bylo velmi volne a trvalo nekolik kilometru, nez se zacaly tvorit prvni vlacky. Prvni kilometry zdaleka nenaznacily co vsechno zavodniky ceka na trati (viz profil na weblinku), jelo se z velke casti z kopce. Prestoze byla nedele pul osme rano, podel trati cekala spousta fandicich a tleskajicich domorodcu, pripoctete k tomu krasne slunecne rano a mate zaklad pro skvelou atmosku, ktera se s postupujicim casem jen stupnovala. Mastili jsme si to v davu, vsichni stale plni energie, a mavali zpatky na fanousky a fanynky.

Po asi 10km se uz pole roztahlo a zacaly se tvorit prvni vlacky. Protoze bylo pole jeste hodne namichane, byly vlacky rychlejsi i pomalejsi a casto se predjizdely, spojovaly i rozpojovaly. Bylo fajn se vlacku drzet co to jenom slo, popripade nejaky rozjet, aby clovek setril sily na zbytek zavodu. Vlacky se rozpadaly hlavne v prudsich sjezdech, jako treba asi na 30. km, kde byl docela strmej a dlouhej sesup, po krajich silncie dokonce s natazenymi brzdnymi koberci, kterej koncil na celkem uzkym kamenym mustku pres reku; na jeho vjezdu visely po obou stranach zinenky a po nich cakance krve na betone. S tou krvi je to sice kec, ale pri ty nasi rychlosti a predstave ze ty rychli profici to tam mozna prohnali 70kou by to ani nebylo prekvapive. O par kilaku dal Honza malem prolil vlastni krev, kdyz o tri lidi pred nim ve vlaku nekdo upad, vzal s sebou jeste dva kluky za sebou a Honza se jim na posledni chvili vyhnul tak, ze jel jen po jedny noze po trave vedle silnice. Sam asi nevi jakto ze nespad. Pak zas mel pri jednom prudsim sjezdu nahnano Martin kdyz v celkem slusne rychlosti mu jeho rekreacni K2ky zacaly vibrovat a hazet ze strany na stranu (asi strachem ze jeste za svych 5 let zivota takhle rychle nikdy nejely). Je treba dodat, ze ve startovnim poli jsme tvorili soucast asi 5% mensiny co nemela vyslovne speed brusle s nizkou botou, peti kolecky nebo 100mm koly.

Cesta rychl ubihala – co jineho kdyz kilometrovniky byly jen kazdych 20km Martin si na 40km udelal osobak, do te doby nikdy neujel vic nez slabych 36km, a to jsme pred sebou meli jeste pres sedmdesat kilaku na trati; jeho naivni usmev na tvari mu nemel vydrzet moc dlouho. Na cca 45km jsme potkali celo pelotonu ktery si to hasil po druhe strane silnice zpatky od otacky (viz schema trati na webu). I nam to docela jelo, ve vlaccich jsme udrzovali slusne tempo a prvnich sedesat kilometru jsme ujeli pod dve hodiny. Tempo se samozrejme melo zmenit s tim jak zaverecna cast trati vede radou tahlych stoupaku pred cilem. Pri jednom z nasich cetnych taktickych rozhovoru na trati na nas necekane kdosi zavolal cesky – ukazalo se, ze v poli zavodniku mame krajanku, ktera prijela pro zmenu z Nemecka. Jeli jsme spolu asi 15 kilometru, bohuzel jsme se ani nestihli zeptat na jmeno nebo adresu… Kazdych priblizne 10 kilometru jsme mijeli obcerstvovaci stanici s vodou, iontaky, nakrajenymi banany a sladkymi musli tycinkami, ktere rozhodne prisly vhod; od druhe poloviny zavodu pribyly i masazni sekce pro borce, kterym se zcista jasna zacala kolecka otacet stale pomaleji. Na zaverecnych 25 km si poradatele nechali nejlahudkovejsi usek silnic krouticich se vesmes vzhuru… mijeli jsme zavodniky v ruznem stupni rozkladu, na nekterych strmejsich usecich na krajnici postavaly nehybne postavy lapajici po dechu u kterych jen brusle na nohou prozrazovaly ze jsou take ucastniky naseho sportovniho zapoleni. Vyvrcholeni melo teprve prijit – v zaverecnem stoupani tesne pred cilem jsme minuli nekolik postav lezicich v krecich na asfaltu kterym davali masaze okolostojici divaci. Veru takto bychom svoji ucast skoncit nechteli. Posledni kilometr trati byl prijemnym vysvobozenim, cekal nas pohodovy mirny sjezd do cile v arealu vystaviste; kazdeho finisujiciho borce pri prejezdu cilove pasky organizatori vyvolali megafonem. Pak uz prisel jen euforicky pocit v cili, ktery Martin prirovnal k orgasmu. A to ma s podobnymi pocity spoustu zkusenosti. Nevim, co si ted vazeny ctenar predstavuje – ale je to proto, ze Martin drive behal maratony.

Co dodat? Co se vysledku tyce, uspesne jsme dojeli v druhe polovine startovniho pole, prekonali jsme sami sebe s casy pod pet hodin a rychlostnim pru merem nekde kolem 23 km/h; obzvlast s prihlednutim k tomu jak tvrde a casto jsme trenovali (chcete-li vedet vice o nasich treninkovych metodach a o tom jak se pripravovat na – a prezit – zavody podobneho kalibru, nestydte se zeptat). Jenom priklad nasich treninkovych metod – nejlepsi motivator jak dosahnout urciteho casu ve vytrvalostnim zavode je mit zpatecni letenku zabookovanou tak, ze kdyz nedojedete pod vas limit, letadlo vam uleti.

Pristi rok doufame uslysime vic cestiny v pelotonu! Vsechny odkazy na web se vazou k tehle strance – www.one-eleven.ch (jsou tam i profily trati, fotky atd., upozorneni, jestli nerozumite ani slovo nemecky tak si moc nepoctete).

Martin & Honza