Home E-mail - nezapomeň zaměnit slovo zavináč za znak

Berlínský maratón, aneb za všechno může Míra

27. 9. 2004 Po 21.10 [Fitness, Speed, Zážitky a reportáže]tisk

obrazek K vysvětlení, za co všechno a proč za to vlastně Miras může se dostanu v průběhu líčení našeho sobotního (25.9.2004) dobrodružství, které vlastně začalo už v půlce července.

Byl jsem zrovna s dětma na táboře a volal mi Miras, že koncem září jedem na maratón do Berlína. No proč ne, řekl jsem a v zápětí to pustil z hlavy. Začátkem srpna jsem si na to zase vzpomněl a začal trochu vyzvídat, o co že vlastně jde a kdy tam pojedem a jak to pojedem a kdo a…. No a tady se do věci opět vložil Míra a odeslal přihlášky za sebe, Boba a mou maličkost. Jenže, ne zcela správně pochopil německý formulář a tak ignoroval políčko pro vyplnění čísla platební karty…

Pár dní se nedělo nic a pak přišel z Německa dopis, že jsem nevyplnil číslo karty a ať ho teda vyplním a pošlu přihlášku obratem zpět. A tady vlastně celá sranda začala, Miras nejprve tvrdil, že to pošlem všichni společně, ale pořád se k tomu nějak neměl a nakonec z něj vylezlo, že vlastně nikam nepojede a ať jedem s Bobem sami. Dohodli jsem se teda, že pojedem a tak začalo zběsilé mailování a telefonování a zase mailování a zase telefonování.

Nebudu vás unavovat výčtem všech mailů a telefonátů, nakonec jsme přece jen v pátek odpoledne vyrazili na sever a plni očekávání jsme zvolili potencionálně nejoptimálnější heslo akce: „Za všechno může Míra“

Cesta vesele ubíhala a po překonání horského průsmyku Cínovec, kde jsme se dohodli, že z nás pravý chlapi nebudou, jsme se pomalu proplížili Drážďanama. Ufón skvěle našla potencionálně nejoptimálnější trasu k hostelu a tak jsme krátce po sedmé večer dorazili na jižní předměstí Berlína. Jak se později ukázalo s výběrem ubytování jsem měl opravdu štěstí, protože na registraci to bylo jen dvě stanice S-Bahnem a na start pak asi pět.

Registrace byla asi největší oříšek, který jsme museli vyřešit. Jak už jsem psal v úvodu, tak naše přihlašování provázely docela výrazné zmatky a korunu jsem tomu nasadil tím, že jsem startovné nakonec zaplatil bankovním převodem, ale poslal jsem tam 100 EURo za oba dva dohromady. Na zastávce S-Bahnu jsme se rozhodli, že redukované jízdné za 1,40 EUR nám bude v pohodě stačit a s pocitem, jak jsme pěkně vyzráli na celodenní jízdenku jsme dojeli na výstaviště. Tady jsme celkem v pohodě zaplatili krvavou zálohu za čip pro měření času a s poukazem se odebrali do haly 21, abychom provedli tu registraci. Měli jsme to stihnout do 21:00 a tak jsem krátce po osmé začal být lehce nervózní.

Má nervozita ještě narostla, když nás odmítli do haly vpustit protože nemáme vstupenku. Ještě víc pak narostla, když jsme stáli ve frontě za německy brebentícím pánem, který s očividně vyčerpaným prodavačem vstupenek něco strašně řešil. Nakonec to zjevně nevyřešil a někam odkvačil. Já jsem začal panďulákovi vysvětlovat, že jsme potížisti a že musíme dovnitř. Moudrý Ufón mi poradil abych si připravil pas a to se ukázalo jako velmi dobrý nápad, protože pán si ho vzal, chvíli něco klikal a pak nám dal tři vstupenky a poslal nás do haly 23 a tam že prej je trouble desk. Uháněli jsme tam jako o závod (ono nám totiž skutečně šlo o závod).

V trouble desku se naplnilo mé tajné očekávání, že německá byrokracie a vrozený smysl pro pořádek bude v tomto případě hrát pro nás a skutečně tomu tak bylo. Usměvavá paní, která byla v roce 1980 v Plzni, měla u sebe seznam troublemakerů a na něm kupodivu Bobovo a moje jméno. Spadl nám obrovský kámen ze srdce a za pár minut jsme vyfasovali startovní čísla. T5951 dostal Bob a T5950 jsem obdržel já. S igelitkou reklamních letáčků a startovním číslem jsme si došli zaregistrovat čip a zcela uvolnění se trochu procourali expozicemi výrobců sportovních potřeb.

Ukázalo se, že pro Berlín jsme velmi významná návštěva, protože přímo před okny našeho pokoje nám uspořádali fascinující, téměř půlhodinový ohňostroj. Odměnili jsme toto gesto potleskem a zalezli do postele.

V sobotu byl budíček v 6:30 a hurá na snídani. Zbaštili jsme něco celozrnných housek, vypili nějaký ten džus a uháněli zpátky na pokoj obléct potencionálně nejoptimálnější oblečky a připíchnout na ně startovní čísla ( v obálce byly kromě čísla a igelitového pytlíku na boty i čtyři zavírací špendlíky…) a pak opět za redukované jízdné S-Bahnem na start.

Do prostoru startu jsme dorazili krátce po deváté a cestou potkávali obrovské davy bruslařů, kteří všichni vypadali děsně nabušeně. Obuli jsme kolečka a začali se tvářit taky tak. Ufóna už s náma do In-line village nepustili, tak jsme tam osaměli. Našli jsme si kamión s rozsahem startovních čísel, do kterého jsme patřili a uložili si do něj pytlík s botama a bundama. Trochu jsme se zorientovali a pak kolem spousty postelí vyrazili na start.

Protože jsme letos neměli žádné výsledky, tak jsme byli zařazeni do nejhorší kategorie H a startovali až jako poslední. Postupně byly odstartovány jednotlivé vlny až přišla řada na nás. Po startovním výstřelu se obrovská masa lidí začala velmi zvolna sunout kupředu. Rychlost se postupně zvyšovala až se nakonec dalo říct, že docela bruslíme. Přesně podle předem dohodnuté taktiky („pojedem hned od začátku naplno a až nebudeme moct, tak zrychlíme“) jsme se s Bobem začali probíjet davem vpřed. Bylo to docela napínavé a nebyla nouze o velmi těsné kontakty se spolujezdci, naštěstí se nám podařilo všechny šťouchance ustát a tak startovní pole před námi stále řídlo a řídlo. Při jednom zhuštění jsem ztratil Boba z dohledu a až do cíle už jsem ho neviděl – doufám že mi proto odpustí, když dál budu líčit především svoje zážitky.

Zhruba tak od pátého kilometru jsem teda jel sólo a předjížděl jednoho skatera za druhým. Naprosto skvěle zde fungovala organizace a to jak ta oficiální, kdy člověci ve žlutých bundách upozorňovali na přejezdy kolejí nebo díry v silnici, tak i ta vnitřní mezi závodníky. Signalizace rukama je při takovéhle mega akci velmi důležitá a pomáhá zabránit nečekaným komplikacím a myslím, že bychom tomuhle tématu mohli na http://inlajn.cz / věnovat v budoucnu pár samostatných článečků.

Někde před půlkou na mě dolehla trochu krize, přemýšlel jsem kdy už ta půlka konečně bude a začne to ubejvat, ale pořád to nějak nepřicházelo. Taky už jsem zjevně předjel většinu slabších soupeřů a každý další posun vpřed byl těžší a těžší. Záchrana přišla v podobě vrčícího telefonu v kapse na zádech. Pořadatelé totiž poskytovali báječnou službu posílání mezičasů na mobil. Vrčení proto mohlo znamenat Bobův průjezd mezičasem a to mě zase trochu nakoplo. Hned za zatáčkou jsem skutečně uviděl měřící branku a krátce po jejím projetí mi zavrčela kapsa znova. Hurá, na oslavu jsem vysál tubu CarboSnacku a s mnohem lepší náladou vyrazil dál.

Když teď tak zpětně přemýšlím, co si vlastně pamatuju ze svého průjezdu Berlínem, tak musím říct, že moc toho není. Plně jsem se soustředil jen na brusle sousedů a sledování kvality asfaltu přede mnou. Jediné co si z okolí uvědomuju je úžasné povzbuzování Berlíňanů a děti, které stály podél trati a chtěly si plácnout rukou se závodníky. Plácnul jsem si, ale až pozdě mi došlo, že já mám na ruce chrániče a ženu se pětadvacetikilometrovou rychlostí, no snad je to moc nebolelo.

Zhruba na třicátém kilometru už se předjíždělo opravdu těžko, ale pořád ještě to šlo. Minul jsem pár vláčků a asi dvakrát nebo třikrát se za mě někdo pověsil, ale dlouho to nevydržel. Taky jsem potkal dva Čechy, paní s pánem, kteří si závod zjevně užívali. Takže je znova zdravím udýchaným Ah-oj, ah-oj!!! V nejprudším a nejdelším stoupání se kolem mě poprvé pohyboval někdo, kdo jel rychleji než já. Byli to dva Švýcaři, kteří jeli v dvoumístném vláčku a kousek za nimi byl ještě chlapík ve strakatém dresu. Pověsil jsem se teda za něj a trochu si oddechl. Chlapík, ale na vedoucí skupinku začal trochu ztrácet a tak jsem šel dopředu, že ty dva dotáhnem a pojedem ve čtyřech. Asi jsem nebyl pochopen nebo toho chlápek už měl plné zuby, protože nakonec jsem týpky dojel sám a ti mě hned nahnali na špici. Podařilo se mi vláček zrychlit a frčeli jsme teď ve třech a zase předjížděli jednoho bruslaře za druhým. Celkem slušně jsem střídali, ale jeden z těch Švýcarů se trochu flákal ;-)) Nakonec jsme se střídali s tím druhým a Hans se vezl. Když jsme ho pak na chvíli pustili dopředu, tak se mu fakt dost klepaly nohy a tak jsme ho zase radši poslali dozadu, abychom se tam všichni nezrakvili. V cílové rovince byla spousta diváků a hnali nás svým křikem vpřed a tak jsem se nechal unést a ještě to trochu zrychlil a užil si strhující finiš. Po průjezdu startem jsem se ohlížel, kde jsou mí dva parťáci a lup už jsem ležel na zemi ;-( Hned se ke mně přihnal pořadatel a pomáhal mi vstát a ptal se jestli jsem o.k. V extázi jsem mu říkal, že jsem úplně v pohodě a děsně šťasnej.

Kousek za Braniborskou bránou čekal Ufón a tak jsem jí jel dát pusu a pak už mě pořadatelé hnali pro igelitovou deku a na sváču. Zabalil jsem se do igelitu, vypil půl rybníka, snědl trs banánů a spoustu jablek a odkvačil ke kamiónu s pytlíkem na boty. Cestou jsem minul postýlky, které už ale byly plné a ležely na nich mnohdy velmi trpící postavy. Maséři měli plné ruce práce a pokoušeli se borcům vyhnat křeče z těla.

U kamiónu jsme se sešli s Bobem, který dorazil s minutovým náskokem a pak už jsme jen vrátili čip a za redukované jízdné dorazili zpátky k hostelu. Jak jsme si tak libovali, že jsme si pořídili děsně výhodné jízdné došlo nám, že cestujeme zřejmě na dětské, no nic snad to S-Bahn nezrujnovalo a pro nás to byla potencionálně nejoptimálnější varianta.

U auta jsme si dali obrovský oběd a vyrazili na jih domů. Trochu zmatek s tankováním a kávička na pumpě a byla pohoda. Cestou se trochu zvrtlo počasí a tak jsme měli na Cínovci trochu strach, že začne sněžit. Naštěstí nezačalo a tak se vámi můžeme podělit o tenhle nevšední a naprosto dokonalý zážitek. Samozřejmě, že jsme cestou v autě vymysleli asi tak 123 nápadů, kam a jak zase pojedeme, ale myslím, že Berlínský maratón je příští rok jasnej. Zážitek to byl obrovskej, velkolepej a úžasnej.

Jak jsme nakonec dopadli? Bob 1:37:16 – celkově 1595. místo Balud 1:38:29 – celkově 1712. místo

P.S. 3.4.2005 se jede v Berlíně půlmaratón a 24.9.2005 maratón

S inlajnovým pozdravem: „Za všechno může Míra!!!!“

Mit freundliche grüssen Bob und Ufón und Balud

Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítě

0 komentářů | 1272 přečtení

Diskuse

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsn dn koment.

*
  Gravatar povolen.
Komentář *
Kliknutím vložíš:
Vlo� smajla :-) Vlo� smajla :-( Vlo� smajla ;-) Vlo� smajla :-D Vlo� smajla 8-O Vlo� smajla 8-) Vlo� smajla :-? Vlo� smajla :-x Vlo� smajla :-P Vlo� smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.