24 hodin Le Mans sólo - 5. díl. Drak Pišta startuje svůj první závod na inlajnech
V tomto díle se už konečně nedočkaví čtenáři dočkají čtení o vlastním závodě.
Kvalifikace
Donášíme potřebné věci (tedy jídlo a brusle) do boxů a zabírám prostor tak 3×3m a už si plánuji rozložení stolečku, židliček a kde budu mít předpřipravené informační cedulečky. V klidu se oblékám a chystám se na kvalifikaci když zjišťuji, že sichrhajcky pro přidělání čísla jsou někde v kempu. Naštěstí se mi daří je podobně jako sirky vyžebrat u spřátelených závodníků, takže můj start je opět zachráněn. Protože se nehodlám po startu nechat převálcovat těmi dravci z týmů, vytahuji své staré hypermarketové brusle a vyrážím si vyjet nějakou „klidnou zadní startovní pozici“.
Na startu kvalifikace svým vybavením přináším šok českým kolegům týmařům.
„To chceš jet vopravdu 24 hodin na těchto bruslích?“ V hlase je cítit jistá pochybnost o mém duševním zdraví.
„To ne, toto jsou jen tréninkové, tak narychlo.“ Kolega spoluzávodník se trochu uklidňuje, ale stejně mě má za raritu vyrazit na asfalt v Le Mans v takových bruslích.
„Kolikátky to má kolečka?“ ptá se další závodník který si až teprve nyní všimnul mých bruslí
„Podle mého oka to jsou tak padesátšestky, né-li čtyřicetosmičky!“ mu briskně s potutelným úsměvem odpovídá další s pohledem upřeným na mé dost silně ojeté původně sedmdesátky.
Přeháněl, doma jsem dodatečně změřil a ještě to byly víc než šedesátky, ale ne o moc. Posunujeme se v řadách ke startovní čáře, jsme česko-slovenská řada plus několik cizáků. „vpřed“ Pomalu se rozjíždím do mírného kopce (něco takového jako dlouhý dokopeček z tréninkových jízd neznám) přeci se nevyšťavím hned v kvalifikaci, nadávám na poměrně hrubý asfalt (něco takového z tréninkových jízd také neznám) mám za sebou asi padesát metrů a ti blázni (pardón spoluzávodníci ze spřátelených týmů) už jsou v cíli. Před cílem mne ještě málem převálcovala řada startující za námi. No bude to pěknej humus a to ten prudký dokopec začíná teprve za cílovou rovinkou. Ani na vteřinku neuvažuji o tom, že bych si šel po vzoru týmů ještě zkusit „vylepšit“ startovní pozici a jedu se do boxu občerstvit, protože jsem si na takovou náročnou štreku zapomněl vzít flašku s pitím a svačinu. Odcházím do kempu pro další věci a po návratu se ale nestačím divit. Do boxu se nacpaly snad ještě tři další týmy a zbyla mi plocha jen na karimatku. Otráven strkám přepravku s jídlem pod dřez, aby se z ní časem stal skoro veřejný odpadkový koš přestože se nahoře skvěla cedulka „Drak Pišta inlajn.cz Service centrum“. No mělo to i své výhody, nemusel jsem se obávat, že by mi někdo něco z mého „odpadkového“ koše ujídal. Bylo jen třeba zespodu nalovit příslušný kompot nebo oplatky a jelo se dál.
Nestřílelo se (asi)
Do startu zbývá 10 minut začíná jít do tuhého. Na rozdíl od kvalifikace na sebe natahuji i protipádové vycpané kraťasy. No ani tak ne protipádové, protože pádu nejspíše zabránit nedovedou, tedy spíše pády zpříjemňující (dá-li se o nějakém zpříjemnění vůbec mluvit) kraťasy, a ostatní chrániče navlékám jako rukávy nebo nohavice pod širokou gumu, neboť nevěřím, že ty dvě tenké gumičky by v případě pádu udržely chránič na lokti či koleně. Sice to dost škrtí, ale až se s tratí seznámím, tak si je třeba potom připnu jen těmi gumičkami. Opatrně se v té souvislosti ptám jednoho týmáka:
„Vy nejezdíte s chrániči?“ Zálibně se podíval na své nohy z části pokryté silničním lišejem různého stáří pod kterým prosvítaly jizvy po sešívání a klidným hlasem mi odpověděl:
„Ne.“
Při pohledu na kousky silničního lišeje a potom na moje nohy silničním lišejem zatím ještě netknuté, začínám litovat, že jsem si nevzal i lepidlo a takovou tu vypolstrovanou izolační pásku na držátka tenisových raket. Asi bych se v ten moment celý preventivně omotal a nechal jen díry na kolečka, na oči, na příjem potravy a větší na výdej zbytků strávené potravy. No možná raději pásku na hokejky, ta sice není tak vypolstrovaná, ale zase by měla více vydržet. Přemýšlím, jestli si před startem stihnu pořádně nazout a zavázat brusle, ale pak si uvědomuji, že je stejně na startu vyzuji takže o nic nejde. Je 15:56 a Drak Pišta inlajn.cz vjíždí dírou mezi betonovým hrazením s láhví pití, odhodláním a pln sebevědomí na start. Celou dobu jsem měl obavu, jak poznám ono moje startovní místečko (vyjel jsem si totiž 479. čas a opravdu nerad bych startoval z nějaké horší pozice, když už jsem se na to tak nadřel) ale po vjezdu na trať jsem si všimnul cedulek s čísly zapíchnutými v trávě. Vyzouvám se, pokládám své brusličky na nichž nyní bude po 24 hodin ležet můj osud (co osud, ale celá moje hmotnost) kousek před cedulku 480. Široko daleko žádné jiné brusle neleží, asi měla Ufon pravdu když říkala, že na ty kvalifikační časy se potom až zase tak moc nehledí.
S potěšením zjišťuji že daleko vzadu u šestistovky je hromádka bruslí, ale pak si uvědomuji, že to možná vůbec nebyly tak špatné časy, jen lenost dojet dál od díry v betonovém hrazení. Stojím sám na pěkném koberečku v jednom ze střídacích boxů, užívám si atmosféru hluku před startem a přemýšlím, jestli v tom randále z reproduktorů vůbec budu slyšet startovní výstřel když na startovní čáru ze svého místa málem ani nedohlédnu. Hluk zesiluje, na startovní čáru přichází postava s šachovnicovým praporkem. Že bych se byl o den spletl a byla to příprava na cíl? Z mého filozofování mne vytrhuje sílící řev, postava mává praporkem a závodníci vybíhají ke svým bruslím.
Máme odstartováno!
Fakt závodím!
Dobíhám k bruslím, sice svižně ale v klídku a pořádně si obouvám brusle, kdo ví kdy si je budu sundávat! Či spíše kdy mi je můj support povolí sundat, když mi má organizovat a řídit odpočinek. Pěkně si to závodění užiju a né jak ti blázni honem honem, ujedou si jedno kolo, fofrem předat štafetu dalšímu nadrženci a jít si pro nové nohy a plíce. Kdyby byli týmáci co k čemu, tak se pěkně všichni přihlásí jako normální individuál, nebudou muset s předávkou spěchat aby si ten další mohl taky užívat na trati, budou moci vyrazit pěkně najednou všichni pospolu, cestou si popovídat, poštengrovat se a vůbec si to tak nějak kolektivně užít. Ale konec filozofování, brusle jsou obuty vyrážím na trať. Před cílovou či v tomto okamžiku spíše startovní čárou posedávají ještě opozdilci kteří nemají nazuto. No to bylo v kvalifikaci spěchu aby byli rychle v cíli, kdyby pěkně místo toho někde v koutku trénovali obouvání, tak by rozhodně udělali líp. Protínám startovní čáru a teď už jde vopravdu navostro do tuhýho.
Masakr začíná
za startovní čárou začínám stoupat do kopce a ještě než přijedu k nejprudšímu úseku začínají mne bolet mé poctivě vytrénované a dobře odpočinuté nohy. No nazdar, mám za sebou ani ne 200m a nohy už protestují, cíle 2 až 5 se pozvolna rozplývají v mlze, oříškem bude myslím splnit i cíl 1. Nehledím na to, že mne předjíždí souvislý proud bruslařů, jak již bylo uvedeno výše, čtyřiadvacetihodinovka se nevyhrává v prvním kole, ještě bude dost příležitostí předvést co v kom je. Jsem na kopci pod obrovskou reklamou Dunloop, ale co to, místo pozvolného kilometr dlouhého skopečku je přede mnou prudký krátký skopec. Při své obhlídce tratě a předtím i obhlídce na internetu mi uniklo, že před dlouhým mírným skopečkem je ještě pořádný hup dolů a potom zase nahoru. Jsem z toho tak v šoku, že se ani nestíhám vyděsit a už to jede z kopečka. Brzdím nejprve myšlenkou, potom pluhem a nakonec pro jistotu úplně zastavuji na okraji ve trávě. Ještě jednou o kousek níž opět zastavuji, ale to jsem již v půlce. Když vidím kolem jedoucí proud kolečkálistů tak mi to nedá a vrhám se do víru závodu. Takovým fofrem jsem na bruslích ještě nejel, trochu se klepaly nožičky, ale ustál jsem to a to bylo jen z poloviny! Až seshora to musí být fakt vo hubu. Následující dlouhý sjezd má takový akorátní sklon, že udržuje rychlost jakou se nahoře rozjedu. Před rovinkou kolem kempu je vpravo pod nadchodem oficiální občerstvovací stanice. Na rovince kolem kempu se kochám pohledem zezadu na hlavní tribunu a konstatuji, že na kdejaké české cyklostezce teda máme podstatně hladší asfalt než tu v Le Mans.
A blížím se k cílové rovince, poslední dvě zatáčky, koukám že dost prudké, že i rychlejší bruslaři si musejí nadjíždět a pak řezat zatáčku. A mám kolečko za sebou (rozuměj to závodní, bruslová kolečka mám zatím stále s sebou na bruslích) čas 18,5 minuty to není špatný začátek. Vyrážím do druhého kola, v dokopečku opět bolí nohy jako kdyby nikdy ani na bruslích nestály. Cestou nahoru se psychicky připravuji na sešup. Už jsem přeci zkušený závodník, že ano (mám za sebou jedno kolo svého prvního závodu) tak nebudu poraženecky brzdit z kopce dolů a potom funět nahoru. Kousek jedu narovnaný, až se brusle rozjíždějí mírně podřepávám a vidím, že mírně vpravo asi 10m přede mnou se jednomu bruslaři rozklepaly nohy, chvíli balancuje ale stáčí ho to doprava kde kříží dráhu třem rychlejším bruslařům, ti začínají brzdit (no asi jsem se fakt měl někde učit brzdit, zdá se že se to občas může hodit i závodníkovi) a tlačí se doleva na mne, já dojíždím nějakou paní ale víc doleva od ní nemůžu, protože zezadu slyším že nás zleva někdo předjíždí. Bruslař padá škaredě na záda ale kvůli tlačenici způsobené jeho objížděním a uhýbáním těm, kterým spadl přímo před bruslema nemám čas se otočit jak to s ním vypadá. Pro jistotu zasedávám ještě níž do sjezdového postoje nacvičeného z běžek a oddechuji si jak jsem to zvládnul. v nejnižším místě je to opravdu fofr, kolečka jen šustí a při té rychlosti už vůbec není cítit jak je asfalt hrubý. Nebýt tam ten protikopec, tak bych to už snad dolů nejel. Vlevo je těsně u asfaltu nějaký hlouček lidí po očku tam rychle mrkám a někdo tam leží vyzutý z bruslí v nosítkách a doktoři jej ošetřují. Tímto pohledem bere definitivně za své názor, že po seznámení s tratí si chrániče přidělám jen tak lehce aby neškrtily tenkýma gumičkama. Stejně tak nelituji toho, že mám na sobě snad jako jediný závodník ochranné kraťasy pro zpříjemnění případného pádu. Těch případných případů je najednou nějak moc. Ještě několik kol jsem se
díval na výsledkovou tabuli a byl tam jeden co měl stále jen jedno kolo.
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.