24 hodin Le Mans sólo - 9. díl. Drak Pišta zkouší jízdu vláčkem
V tomto díle se dozvíte, jak Pišta díky dešti vytuhnul ve stanu, co obnáší jízda vláčkem a jak se nakonec s vláčky skamarádil
A bude se hajat čili jak si kdo ustele tak si taky lehne
Trať už je celá mokrá, při sjezdech cítím jak se mi na lýtka rozstřikuje voda zvedaná kolečky a při pokusu o silnější odraz to začíná klouzat. Najíždím tedy do depa a zkoumám proti lampě vydatnost deště, jestli náhodou nebe nenaznačí buďto konec nebo naopak zesílení. Po pár minutách naznávám že je to stále stejné. Je to něco podobného jak říkala smrtka v Cimrmanovi „My nemůžeme ani naznačovat!“, taky mi deštík nic nenaznačuje. Pro tuto chvíli to balím a odcházím do kempu, čímž deštíku nenápadně naznačuji že dokud bude pršet, tak mě za tmy na trati neuvidí.
Probouzím se kolem čtvrté, na stan stále ještě bubnuje deštík. To nevěstí nic dobrého neboť potápěčský oblek jsem si s sebou opravdu nebral. Převaluji se na druhý bok přemýšlím jak to zaonačím když nepřestane pršet. Znovu procitám kolem šesté, dle zvuku to už není déšť ale jen lehké mrholení. Jakmile ustává úplně zvedám se a cpu do sebe snídani. Je kolem osmé, mraky jsou trochu rozehnány občas vykoukne sluníčko a tak se balím na přesun do depa.
Vyrážejí i trestanci
Kolem půl desáté vyjíždím na trať a s obavami vyhlížím obávaný skopec. Je to dobrý, už je tam vyjetý asi dva metry široký suchý pás, no ale tato výhoda je zase vykoupena tím, že na tento pás se cpou všichni závodníci a je tam tedy dost husto. Pod dojmem studeného větříku jsem si pod slušivou kombinézku navlékl ještě tričko. Z kopečků to je v pohodě, ale už na rovince se zahřívám a při mírném stoupání před cílem volám SOS na mého supportíka Věrku a po rychlém veřejném částečném striptýzu odhazuji přebytečné vrstvy oblečení. Hned je to lepší, přehřívání zažehnáno a nohy jedou jakoby snad včera vůbec nebruslily. 
Předjíždím černožlutě pruhovaného trestance sólo. Nevím sice, jestli spal několik hodin jako já, ale je to opravdu dobrý pocit takhle po ránu o půl desáté si někoho předjet. O kolo později už to tak dobrý pocit není protože mne předjíždí podle mě ten samý trestanec týmový, nechápu. Ledaže by dva bratři jeli závod jeden jako týmák a druhý jako individuál, nebo by mohl nějaký bruslovitý nadrženec jet týmový závod a když zrovna nemá svoji šichtu, tak že by si jen tak jako vedlejší šolichačku kroužil coby sólista.
Z mých úvah mne vytrhává sílící vítr s poryvy. Nejprve se raduji, to když mi fouká do zad při jízdě do postratovního kopce. Na kopečku ale zjišťuji zradu, protože fouká do zad i s kopce. Sice to rychle vysušuje trať, ale snižuje aerodynamický odpor. Koukáním po okolních obličejích docházím k závěru, že z tohoto stavu jsou nadšeni jen notoričtí rozbruslovači, ostatní bruslící veřejnost z toho moc radost nemá a někteří to potupně scházejí pěšky. Dole v zatáčce fouká zboku a zejména poryvy jsou nepříjemné a vytlačují mne až o půl metru z plánované dráhy. Předjíždím některé unavené týmáky. Nejsem schopen rozeznat, zda se jedná o unavence z důvodu nočního jezdění za deště (což je jistě ospravedlnitelné, když já jsem si vesele chrupkal) a nebo o unavence z důvodu nočního grilování a pařby o kterých hovořil Balud (což musí taky každý uznat, že je to náročný). Po individuálech se slehla zem, těžko říct, zda se odebrali na svačinu, nebo na přezutí na suchý povrch (jediná louže je opět u občerstvovací stanice).
Při jednom ze sjezdů vidím před sebou nějakou paní, jak dole v zatáčce přejíždí z levé strany na pravou. Odhaduji svoji rychlost a konstatuji, že se mi ji snad podaří podjet než dojede k okraji. Pro jistotu se ohlížím a kus za mnou se po vnitřní bílé čáře rychle blíží nějaký spíďák. To je v pohodě, ten si udrží stopu na čáře. Otáčím hlavu zpět do směru jízdy a s hrůzou zjišťuji, že paní utahuje zatáčku víc než to původně vypadalo. Pokud nevjede až na čáru, tak ji podjedu na čáře. Znovu se ohlížím a zjišťuji, že v bodě předjetí se asi setkáme všichni tři, já, paní a spíďák. Paní je na první pohled ráda, že vůbec jede, právě jsme v nejnižsím bodě zatáčky a co se děje za ní ji zjevně nezajímá. Spíďák nervózně trochu přibrzdí, ale okraj je ještě trochu mokrý a bílá čára klouže víc než okolní asfalt, tak toho brzdění rychle nechává a chytá balanc. Výpočty jsou neúprosné, buďto se všichni tři potkáme v jednom bodě a tím pádem si usteleme na asfaltu, nebo někdo přehodnotí svoji trajektorii. Paní to zjevně nebude, spíďák nemá kam uhnout tak kontroluji zda je na vnějším okraji volno a prudce točím doleva. Míjím paní vlevo tak o deset centimetrů stejně tak jako spíďák vpravo. Hned zase nasazuji pravou zatáčku, ale stejně mne to v té rychlosti vynáší až na druhou stranu a jsem rád že točím tak půl metru od kraje asfaltu.
Že by vláček? Ale ale, co tak najednou!
Kolem jedenácté vítr zesiluje. Při sjezdech z mírnějších kopců proti větru mne vítr zastavuje takže z dálky díky sjezdovému postoji musím vypadat jako závodník který už nestihnul dojet na záchod a tak kvůli této potřebě zastavuje ve vhodném postoji uprostřed tratě. Zkouším se chvíli vézt za někým ve vzduchovém pytli, ale už tak metr dva za závodníkem to moc nepytluje. No co se dá dělat, buďto proti tomu větru vypustím duši, nebo přehodnotím svůj odmítavý postoj k vláčkům. Sice se mi nechce nic přehodnocovat, ale vypustit duši taky né, tak se opatrně napojuji na konec jednoho nepříliš rychlého vláčku. Najednou to jede podstatně snadněji. Uvědomuji si, že jsem už delší dobu neviděl skateboardistu a důchodcovský vláček, asi mají přestávku, ale zato individuálové vylezli z děr a někteří mi tak dali možnost je předjet.
Zkoumám spojení vláčků a zjišťuji, že je vícero druhů. Někteří spíďáci jezdí jen ve vzduchovém pytli a střídají se na prvním místě. Další možností je tzv. tlačné napojení kdy ten zadní oběma rukama tlačí toho před sebou a poslední odkoukané spojení je za ruce, kdy jednou rukou se vagónek drží předchozího vagónku za ruku a druhou rukou drží za ruku zase následující vagónek.
Respektuji způsob napojení ve vláčku a oběma rukama tlačím vagónek před sebou. Je to nádhera, nemusím volit cestu a vyhodnocovat kam zamířit tak se kochám a nechávám nohy ať automaticky drží synchronizaci s předním vagónkem. Z mého kochání mne brzy vytrhává změna směru přede mnou jedoucího vagónku. Projíždíme esíčkem za občerstvovací stanicí. Na rovince kolem kempu je husto a jak si tak stačím všímat tak naše mašinka si tedy zrovna dvakrát nědělá starosti s výběrem trajektorie a kličkuje mezi osamocenci a pomalejšími vláčky.
Při objíždění jednoho osamocence málem dochází ke karambólu, to když osamocenec uhne na bok zrovna když se tam vyskytoval náš vláček. Zjevně mu nevadí, že mašinka kvůli němu musela trochu uhnout doleva a on jede stále doleva, takže každý další vagónek musí uhýbat stále více doleva. Na mne to je už skoro metr. Kdybych se pevně nedržel vagónku přede mnou, tak bych ho asi sejmul blázna jednoho osamoceného. Pozornému čtenáři jistě neušlo jisté myšlenkové odklonění od původní myšlenkové linie kdy coby osamocený jezdec nesnáším vláčky a coby vláček už hudruji na osamocence.
Na konci rovinky se blíží klopená pravá zatáčka, na vnitřní okraj se kromě nás cpou i další dva vláčky a několik osamocenců. V nastálé skrumáži dochází k dříve popsanému rozprsknutí vláčku a po objetí pomalejších jezdců k jeho opětovnému složení. Ještě že jsem podobné manévry už dříve odpozoroval coby osamocenec protože tohle se bruslící veřejnost asi nikde v žádném kursu nenaučí.
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.