24 hodin Le Mans sólo - 10. díl. Drak Pišta dělá mašinku
V tomto díle se dozvíte další zajímavosti ohledně jízdy vláčkem a jak Slováci ladili formu
Mašince se z komína nekouří
Máme tak čtvrthodinku před polednem a za sebou 20 hodin jízdy. No jízdy, máme za sebou 20 hodin jakési směsky jízdy odpočívání spaní převlíkání a kdoví čeho všeho ještě. Výsledkem je, že se už vůbec nesoustředím na to jak se mají pohybovat nohy, z nohou se stala jakási autonomní část těla která moc neprotestuje a veze zbytek těla na bruslích tam, kam si ten zbytek řekne. Prostě jen pomyslím že by to chtělo doleva a nohy poslušně zatočí doleva, pomyslím že to chce trochu přidat a nohy automaticky trochu přidají. Paráda, ještě nějak nacvičit že při pomyšlení aby nebolely unavené nohy by ony opravdu přestaly bolet.
Na sjezdu k občerstvovačce mne dojíždí nějaká holka a cosi mi francouzsky sděluje. Otáčím se a prosím ať hovoří anglicky. Nějakou složitou anglickou podmínkovou větou říká cosi o našem spojení (nebo to bylo o kouření jointa?) a vedle nás jedoucí závodník se tomu jejímu anglickému snažení očividně uculuje. Anglickou větu v tom hukotu větru a šustotu bruslí nechápu, tak na ni volám ať se napojí. Najíždí blíž, synchronizuje odrazy a už mne tlačí. Jak trochu zrychlíme prodlužuji skluz každého odrazu, francouzka se ihned synchronizuje. U občerstovačky se opatrně ohlížím a vybírám trasu s ohledem na rychlejší vláčky za námi a pomalejší osamocence před námi. Na konci esíčka se mi zdá, že nějak zrychlujeme aniž bych do odrazů dával více síly. Mrknu za sebe na stíny a vidím že už jsme čtyři. To je alespoň jízda, takovým fofrem jsem ještě osamocence nepředjížděl. Trať se srovnává a já se smiřuji s tím, že se rychlost asi trochu sníží když už nepojedeme z tohoto mírného kopečka. Opak je však pro mne dost překvapením. Že by nějak přestala platit fyzika? To né, cítím že proti mne fouká stále stejně rychlost však pořád mírně roste. No tak rychle jsem po rovince ještě nikdy nejel, stačí jeden kamínek a celý vláček skončí na hromadě a já budu úplně dole. Ohlížím se co se to vzadu děje a on se napojil ještě jeden osamocený spíďák týmák, zjevně má zpoždění tak tlačí vláček rychle do cíle.
Osamocené jezdce míjíme tak rychle že se ani nestíhají zapojit. Z jednoho předjížděného vláčku se dokonce zprostředka odpojil vagónek a snaží se přejet k nám. Než překová asi dvoumetrovou vzdálenost mezi vláčky sfoukává ho vítr dozadu a nakonec je rád, že se mu podařilo chytit se zpět do původního vláčku. Tak to jsem ještě nezažil. Všichni funíme jak parní lokomotivy ale ten fofr je dostatečnou odměnou za takovou námahu. Na začátku cílové rovinky se rozpojujeme a loučíme se.
Co takhle dát si rotoped
Je poledne a tedy čas na obídek a velkou přestávku. Sice se musím trohu vzpamatovat z pozitivních šoků způsobených jízdou ve vláčku ale to závodění se mi zamlouvá čím dál tím víc když už se člověk nemusí sám lopotit proti větru. 
Na záchod jedu v rámci urychlení akce na bruslích. Než bych si zase vzpomenul jak se chodí bez bruslí už by mohlo být pozdě. Opět si na lehátku užívám a nasávám atmosféru závodu a toho šrumce okolo. Slováci zabrali rotopedy a makají až se z nich kouří, přemýšlím, jestli nemám Baludovi zavolat, že slováci nejspíš chystají závěrečný útok na přední místa na cílové listině.
Se supportíkem Věrou domlouvám, že na občerstvovanou nebudu jezdit do boxů, ale po vzoru jiných individuálů zřídíme příruční občerstvovačku u zdi pod hodinami. Snad naposledy se soukám do chráničů a vyrážím dorazit závod a sebe taky. Na cílové rovince začíná být nějak husto, jakoby všichni doháněli co zameškali.
Jezdím tu tedy co nejvíce vlevo těsně vedle bílé čáry. I tuto taktiku „bezproblémového“ průjezdu cílovou rovinkou však musím změnit, když mne po té bílé čáře předjelo několik týmáků a málem převálcovalo. Koukám na svoje kolečka a nevěřím svým očím, na obou bruslích je mám sjetá na jednu stranu jako bych měl obě nohy levé. No chvílemi si tak připadám když se marně snažím někoho dojet nebo koukám na výsledkovou tabuli. Je to dost oříšek nějak smysluplně přehodit kolečka když jsou obě z té zatáčky pod sjezdem ojeté na pravé straně, možná začít couvat ale to si zatím opravdu netroufám ani po rovině natož z toho šíleného kopce. Mezi pudinkem a kompotem utahuji poslední šroubky a zálibně se dívám na povyměňovaná kolečka a zkouším jak drží. Nerad bych dopadl jako jezdec kterého jsem viděl, jak si musel na trati vymontovat zaseklé kolečko.
Jóó vláčky a mašinky
Po přestávce to vypadá, že nějaké síly ještě zbyly, tak se před rovinkou k občerstvovačce poohlížím po nějakém vhodném vláčku. Jak na potvoru nikde nic, nezbývá než si nějaký vytvořit. Vyhlížím si paní co jede zhruba stejně rychle. Jedu naplno, dojíždím jí, synchronizuji odrazy, zdravím a opatrně tlačím do zad. Neprotestuje, tak jedeme. Vítr je stále nepříjemný tak není divu, že na konci rovinky u občerstvovačky už je nás šest. Paní asi pod dojmem vyšší rychlosti než když jede osamocena volí vnitřní stopu v zatáčce po bílé čáře. V tom nás vnitřkem zatáčky podjíždí spíďácký expres. Bravurně to krouží po betonu mezi bílou čárou a umělými hrby. Naše mašinka je z toho trochu vykolejená, tak v další zatáčce nechává bezpečný, asi metrový, odstup od bílé čáry pro případné předjížděče.
Další kolo se opět marně rozhlížím po nějakém vhodném objektu k založení vláčku či připojení do nějakého již existujícího. Asi je má snaha vidět na dálku protože mne zničeho nic zezadu nabere vláček a už se vezu. Využívám zkušeností získaných z předchozích jízd vlakem. Dlouhé skluzy, včas uhýbat pomalejším, nechávat prostor pro nenadálé manévry a vevnitř v zatáčce nechávat místo pro rychlejší expresy. To je pane jízda, raději se ani neohlížím kolik nás je, ale vzhledem k rychlosti to tipuji tak na šesti až osmivláček.
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.