Home E-mail - nezapomeň zaměnit slovo zavináč za znak

Flaeming skate a berlínský půlčík

10. 4. 2005 Ne 10.46 [Speed, Zážitky a reportáže]tisk

obrazekPo podzimních zkušenostech z Berlínského maratónu, jsme netrpělivě vyhlíželi, kdy se na www.berlin-marathon.com objeví přihlášky na letošní první závod sezóny – Berlínský půlmaratón. Nakonec jsme se dočkali a tak hurá registrovat, odeslat strašlivé startovné a zamyslet se nad tím, jestli ta zimní příprava nemohla proběhnout trochu jinak, než pojídáním maminčina cukroví a čučením na bednu. Popravdě řečeno mohla, ale ono to bylo tak zábavné…


Flaeming skate :: 3,2,1 START

Letošní zima nás nešetřila ani na sněhu ani na mrazu a tak první jarní sklouznutí jsem si dopřál někde koncem března a pak jsem nadšeně vyrazil na kolo, to se mi málem stalo osudným, protože v zápětí jsem skončil na týden v pelechu s něčím divným v krku, dvojnásobnou hlavou a vůbec tak nějak v pastavu, zvaném choroba.

Termín závodu se neúprosně blížil, venku bylo báječné počasí a já se válel v posteli a doufal, že ráno to bude lepší. Nebylo. Několik dní po sobě jsem trpěl jako zvíře a chodil se alespoň dívat do šatny na brusle, jestli se jim pořád točej kolečka. No, tohle vás asi nikoho nezajímá, tak končím, tuto pasáž a radši políčím, jak jsme se měli.

Akci jsme zahájili v pátek 1. dubna tím, že jsem v pět odpo naložil Boba na Roztylech a vyrazili jsme do Káraného, že si jako uděláme soustředění. Po necelé hodině bylo jasné, že to v neděli nebude tak snadná záležitost, jako na podzim, kdy jsme v nohách měli tisíce kilometrů.

S krátkou zastávkou u pumpy s digitálním kompresorem na pneumatiky jsme frčeli do Liberce a na Benzině vyzvedli Rastíka, který sem přijel ze Žamberka (nebo Vamberka? Mám v tom trochu bordel). Dorazili jsme k nám domů a jako správní sportovci jsme zahájili technologickou přípravu. Rozebrali jsme všechno, co se na bruslích rozebrat dalo a pak jsme to zase sestavili do původního stavu. Bob tvrdil, že jeho kolečka se teď točí o moc víc než předtím a asi měl pravdu, protože nová ložiska, jsou nová ložiska.

Budíček v sedum (brrr v sobotu) nějaká ta snídaně, trochu zmatku a po deváté pěkně namačkáni v parníčku vyrážíme vstříc světlým zítřkům. Nejdřív jsme ale museli překonat hory, doly, Drážďany, kde jsme si tradičně u Mekáče dali nějakou mňamku z vlastních zásob. Bob neustále otravuje se svým novým sponzorem Májkou o 30% víc z Normy a maže si to snad i na müsli tyčinky. Přichází SMS od Martina, že už je v Berlíně pěkně ubytovaný, zaregistrovaný a kdy že dorazíme? Protože jsem „pečlivě“ studoval propozice vím, že máme spoustu času a organizuju zastávku v bruslařském ráji Flaeming skate parku www.flaeming-skate.de

Flaeming skate

Trochu nás zaskočila zrušená odbočka z dálnice, ale díky kvalitnímu Ufonavigačnímu systému problém bravurně řešíme a krátce před třetí odpo parkujeme a obouváme brusle a vyrážíme na svezení. Protože registrace probíhá až do osmi, tak máme docela čas a tak se chystáme tak na hodinku a kousek a pak hurá zbývajících 70 km nach Berlin.

Prožíváme skutečné bruslařské orgasmy – teda já určitě a řítíme se po neskutečně hladkém asfaltu mezi vesničkami, poli a bažinami. Ze zhruba 120 km bruslostezek vybíráme trasu SK2 (nebo tak nějak) a dáváme si jarní čtrnáctku – rozuměj 14 kilometrů. No mrkněte na fotky, škoda dalších slov.

Na zpáteční cestě nám endorfin stříká z uší a vyrábíme vláček, který se řítí zpátky k autu. Nejdřív jsem si myslel, že v něm jedu jenom já a za mnou se skrývá Ufónek, protože vždy když jsme přejížděli muldičku před něčí garáží, tak hlasitě povykovala. Začal jsem teda hlásit klesání a stoupání "dolů a nahorů a dolů a nahorů…"" a kupodivu se ozval mužný Bobův baryton, který fázově posunut hlásil totéž. Pochopil jsem, že jsme ve vláčku všichni a dál jsem svištěl jak parní lokomotiva – funěl jsem taky tak.

Abych si trochu odpočinul a taky se trochu povozil vyjel jsem do levíčka, že se schovám na konec. Byl jsem ale děsně nedočkavej a bál jsem se, že mi vláček ujede a tak jsem se začal řadit o krok dřív, než bylo vhodné a ťuk rastíkova brusle byla na stejném místě jako moje, akorát že já na ní měl váhu. Chvíli jsem vlál jak javorovej list a pak jsem si říkal, je to dobrý to už ustojím a zbytek myšlenek jsem strávil v kotrmelcích. No nějak jsem se posbíral, trochu si zanadával, ale zas tak strašný to nebylo

Dorazili jsme k autu, převlíkli se, postříkaly díry v Baludovi septonexem a vyrazili na registraci. V autě jsem poprosil Ufónika, ať ještě jednou mrkne do kolika ta registrace je. Odpověď mě vyděslia, prý jenom do šesti !!!!! WOE, krve by se ve mně nedořezal, vždyť jsem někde četl, že do osmi… Ukázalo se, že soudruzi z NDR udělali někde chybu a v anglickém překladu propozic skutečně bylo do osmi. No dorazili jsme na Expo asi tak deset minut po šesté a zcela nekompromisní ochranka nás vyhnala pryč. Trochu zničení jsme vyrazili k hostelu a doufali, že ráno nebude na Schloss platz moc lidí a že si v klidu vyzvedneme startovní čísla tam. To bychom prostě nebyli my, abychom neměli nějaký problém s registrací…

V hostelu vše proběhlo docela v klidu i když pán byl trochu zmatený a zjevně hrozně unavený. Ukázalo se, že Ufón bude spát na jakémsi holčičím pokoji a já s Bobem na klučičím a Rastik zase někde jinde. Seznámili jsem se s Amíkem, co s ním budeme nocovat a mezitím se ozval Martin, že už jsou někde blízko. Vyrazili jsem ven s tím, že se projdeme Berlínem a najdeme cestu na registraci a pak si někde dáme pivko a pokecáme. Cesta byla neskutečně dlouhá a ukázalo se, že jsme nakonec dorazili do míst odkud Martin před hodinkou vyrazil za náma…

Po zmateném hledání nějaké putyky, kdy jsme potkali spoustu mezinárodních medvědů, jsme zapadli do zahrádky, dali si špagety, pivo, čaj a tak. Trochu jsme probrali plány na LeMans a další akce a pak hurá na metro a do postýlky.

Ráno vstáváme jak magoři o půl sedmý a padáme na snídani. Byla opět přívětivá a bohatá a tak dobře napapkáni míříme pro startovní čísla. Zatímco nás včera strašili strašnou frontou, tak dneska tam nebyla ani noha a tak máme čísla během několika minut nafasovaná, čipy aktivní a spoustu času do startu. Čas trávíme kecáním, chozením na záchod, převlékáním, rozcvičováním, Rastík pak mazáním ložisek a pozorováním pána, který vozí na rudlíku spoustu banánových krabic plných knížek.

Dav pomalu houstne a tak vyrážíme do šatnokamiónu uložit oblečky a hurá na start. Pro tentokrát jsme získali luxusní startovní pozici v kategorii A, která nám nabízí možnost vidět hvězdy světového bruslení a chvíli si myslet, že jsme taky takoví.

3, 2, 1, START

3, 2, 1 START a profíci mizí v dálce, minutu po nich se vydáváme na cestu i my a původní taktika, že začátek pojedeme zvolna se okamžitě mění na začátek pojedeme na krev. Bohužel jsem nazachytil Bobův a Rastíkův nástup a tak za nimi povlávám, jak hadr na holi. Přeskakuji z jednoho vláčku do druhého, sem tam utrhnu nějaký vlastní, až nakonec mi ti dva zmizí z dohledu. Pomalu zjišťuji, že jsem se dostal do zhruba stejné výkonnostní oblasti a tak se trochu zklidňuji a zapojuji se do vláčku pěti kočiček v červených dresech a jedním týpkem. Svištíme v docela slušném tempu vpřed a předjíždíme první samostatné bruslaře, kteří asi přepálili začátek. Vláček se docela drží, ale holky nějak nechtějí střídat, pořád jede ve předu jedna a ta samá a tak pomalu ztrácíme původní rychlost. Na zhruba desátém kilometru se mi začíná zdát, že něco není úplně v pořádku a holky mi trochu ujíždí. Cpu do sebe tyčinku, ale nejsem vůbec schopnej kousat ani polykat, pusu mám plnou zrní, které pomalu bobtná, nadechnout se není kudy, zapít taky ne, situace se komplikuje, chce se mi zvracet. Nakonec jsem to nějak vyřešil a vydávám se do stíhací jízdy vláčku, který je asi padesát metrů přede mnou. Předjíždím nějakou kočku v bíločerveném a ta se mě snaží chvíli držet, zjevně už toho má plné zuby, protože se jí trochu pletou nohy a tak nakonec mizí kamsi dozadu. Sólo dorážím do mého původního vláčku a mám čas se ohlédnout, co se děje za námi. Široko daleko, žádný bruslař, asi jsem poslední ;-) Do vláčku se přidává holčina ve strakatém zeleno oranžovo bílém dresu. Na čele vláčku pořád jede ta samá kočina a ty ostatní tři začínají mít zjevné problémy. Míjíme občerstvovačku, ve které se takové drobné blondýnce nedaří popadnout vodu a horko těžko se vrací k nám. Nakonec jí ta voda asi chyběla, protože už se k nám nepřipojila. Vláček se začíná rozpadat a holky v červeném zpomalují. Zůstávám sám se strakatou kočkou a dojíždíme nějakýho kluka, tomu se podařilo zavěsit a dokonce chvílema dokáže i zatlačit, takže zase trochu zrychlujeme.

Při průjezdu kolem našeho hostelu se jede podél vody a u mostků se vyjíždí na takové vyvýšené hrboly. V jednom tom stoupání mi tak lehce zaškubalo v lýtku a strašidlo křeče se objevuje. Pokouším se napravit chybu a pořádně se napít a dojíst tu tyčinku. Asi už bylo pozdě. Cíl se blíží, tempo se zvyšuje, kluk v oranžovém nevydržel a se strakatou kočkou začínáme pěkně střídat po necelé minutě ve dvou. Projíždíme po takovém širokém bulváru, kde je spousta lidí oblečených v nějakých očíslovaných tričcích nebo co a vytvářejí takovou uličku a strašlivě povzbuzují, prolétl jsem uličkou na pokraji extatického šílenství a přejíždím na stranu, abych vystřídal. Silnice je zde trochu nerovná a jsou tu vyježděné koleje od autobusů nebo náklaďáků. Při jednom přechodu z koleje do koleje se zatahání v levém lýtku ozývá opět, tentokrát ale nepřestává, ještě kousek se trápím až mě to nakonec dostává na zem. Válím se po berlínském asfaltu a zjišťuji, že je stejně tvrdý, jako asfalt všude jinde. Když jsem se zastavil pokouším se hned vstát, ale nejde to, levá noha je v křeči a nejsem schopen jí narovnat. Okolo jedoucí cyklista seskakuje z kola a něco drmolí německy, ukazuju mu na lýtko a anglicky se mu pokouším vysvětlit, ať tlačí na špičku mojí levé nohy. Je to zjevně zkušený borec a tak mi rve nohu vší silou, kolem nás se míhají barevné dresy závodníků a čas letí jak zběsilý. Konečně bolest v noze povoluje a cyklista mi pomáhá vstát. Za jásotu diváků křičím přes rameno Danke!!! a on mě ještě trochu roztlačuje a vyrážím na další boj. Tentokrát už ne s tratí, ale sám se sebou.

Síly jsou fuč, hlava nebere, netuším kudy jedu, před sebou jsem viděl nějakého bruslaře v červenočerném dresu a tak se k němu dotahuju, má toho asi dost ještě víc než já a tak ho jen míjím a točím na levou ruku a v dálce vidím slastné ZIEL. Najednou slyším češtinu: „Neflákej se a makej“ a to mě předjíždí Martin a mizí v dálce. Jako ve snu se šinu k cíli a nakonec jím projíždím. Nemám ani sílu zvednout ruce nad hlavu, chce se mi zvracet, brečet, umřít, slavit,… Za cílem se ke mně žene ta kočka co jsem spolu jeli takovou dobu a omlouvá se, že na mě nepočkala, ale že už to bylo blízko do cíle. Objímáme se a děkujeme si.

Odněkud z dálky, ke mně doléhá hlas Ufóna a tak se pokouším zaostřit svůj skelný pohled, našel jsem jí vedle brány a tak jí jedu dát pusu a jdu hledat něco k pití a jídlu. Nafasoval jsem medaili a leju do sebe několik kelímků čaje, cpu se banánama a zapíjím to dalším půllitrem vody. Objevil se Bob s Rastíkem a s polečně s Martinem se vydávají pro pivko, trochu jim ho závidím, ale čeká mě pilotáž domů a tak se nedá nic dělat.

Nakonec jsem se nějak domotal ke kamiónu s oblečením a při převlékání jsem se trochu vzpamatoval. Bavím se pohledem na dva týpky, kteří pokřikují na všechny Achtung kabel, protože je tam natažený kabel a každý druhý se na něm málem zabije. Hoši od záchranářů, to už nevydrželi a kabel se pokusili označit a zahradit popelnicí, ale moc se jim to nedařilo.

Převlečený jsem se vypravil do masérského oddělení a pozoruju Boba, který si užívá masáž od dvou maldých masérek. Přeju si taky něco takového a tak nedbaje Ufónovy přítomnosti lehám si na lehátko vedle Boba a těším se na masáž. Masáž se dostavila, bohužel v podobě dvou silných chlapců, ale jsou to zřejmě odborníci a tak úplně cítím, jak se mi uvolňuje zauzlované lýtko a stehna.

Po masáži balíme a vyrážíme na metro a do hostelu. U hostelu potkáváme poslední půlmaratónské běžce a tak je chvíli povzbuzujeme a pak už jen balíme krámy do auta, dojídáme zásoby a vyrážíme směr Drážďany, Gorlitz, Zittau a pak domů do Liberce. Dorážíme kolem půl deváté a v hypošce pořádáme nájezd do oddělení potravin. Doma to všechno sníme a Rastík ještě mizí směr domov. My s Ufónem a Bobem zůstáváme v Lbc. Bob ráno letí na bus a my jedeme do práce.

A to je konec. Strávili jsme zase jeden naprosto úžasnej víkend v Berlíně a těšíme se na podzimní maratón. Jede se 24.9.2005, tak si to někam zapište a přihlašte se taky, je to bomba. Díky všem za skvělý víkend a příště zase.

Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítě

1 komentář | 6842 přečtení

Diskuse

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

Přidal(a): Neuman 27. 8. 2009 Čt 10.13 Naše foto z Flaeming Skate
[1] : : : reaguj : web

Zde Vám přinášíme naše doporučení a foto z Flaeming Skate http://www.npaka.cz/…l/inline.php

*
  Gravatar povolen.
Komentář *
Kliknutím vložíš:
Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.