24 hodin Le Mans sólo - 13. díl. Drak Pišta a ohlédnutí za Le Mans 2007

A máme tu poslední díl Pištova vyprávění o Le Mans

Poučení na závěr

Nejedná se ani tak o poučení z krizového vývoje neboť jsem za celou akci žádnou opravdu krizovou situaci nezaznamenal, spíše tak ve smyslu bajek případnému čtenáři který dočte až sem naznačit o co tu vlastně celou dobu šlo. Tedy počínaje startem a konče příjezdem do cíle jsem si celou dobu užíval atmosféry závodu. Nebudu tu filozoficky rozebírat, jak bych se byl býval tvářil, kdybych byl býval hodil držku a případně si způsobil nějaké zranění, kdyby vytrvale 24 hodin pršelo, kdybych se snažil překonat nějaký svůj dřívější vlastní výkon z minulého roku a podobně. Ani jednou jsem nezaznamenal výskyt myšlenky typu „kdy už to konečně skončí“, „co tady vůbec dělám“ či šrekovské „Kdy už tam budééém?“. Po celou dobu si člověk díky zdravení se se soupeři a jízdě ve vláčcích může vychutnávat tu sounáležitost s ostatními závodníky a to i z jiných kategorií. Narazí tu na spoustu individualit jak stylem jízdy a přístupu k závodu, tak duševního chápání, případně závodního oděvu. Pokud vás nerozhází ty davy bruslařů na dráze, pořádný fofr skopečka, nějaká ta nepříze� počasí, pohled na nějakou tu cizí odřeninu, odpadlíka až „mrtvolu“, kamínek (či dva) nastrčený osudem před brusli do největšího sešupu v noci když je trať kluzká a prší takže se v tom fofru musí přivírat oči před dešťovými kapkami a ještě se za této situace při jízdě na jedné noze ohlížet kdo že do vás zezadu najede, pokud máte rádi týmovou spolupráci a jízdu ve vláčku, milujete popichování od soupeřů a svého doprovodu, potom je pro vás 24h rollers Le Mans ta pravá akce. A když si ničím nenecháte zkazit náladu a vychutnáte si to jako já až do samotného konce, potom můžete zvolat upravenou parašutistickou říkanku „Chceš si taky rozbít držku pojď se s námi rozjet z vršku!“.

Tak to je 24 hodin Le Mans 2007 tak jak jej na vlastní kůži prožil a zažil inlajn Drak Pišta spolu se svým věrným supportíkem Věrkou

… a bonus jak se na správnou reportáž sluší

Někdy má člověk sen, že by rád zažil něco, co není tak úplně obvyklé, ale nemá představu co konkrétního by to mohlo být. Jste na kurzu lyžařských instruktorů, skončil instruktážní film a nechce se vám jít ještě spát. Tak jen sedíte a čekáte co bude. A on se promítá ještě jeden film. O partě inlaj�áků, kteří se vydali na netradiční 24 hodinový závod do Le Mans po vzoru automobilů ale s bruslemi na nohou.
Po shlédnutí se ptáte sami sebe, co je na tom tak zajímavého, pár nadšenců se opičí po jiných nadšencích a hoblují 24 hodin furt dokola jedno kolečko. Ale přitom vám to nedá spát, je to do jisté míry opičení ale dost originální opičení. Startovat v ponožkách, mít zmáknutou strategii a taktiku v rámci týmu, mít zorganizovaný podpůrný tým, který sice nemusí přezouvat kola a tankovat benzín, ale o to více se očekává jeho podpora duševní. A najednou máte motivaci, vždyť to je napínavé už teď jen při pomyšlení jaké to může být, být součástí takového závodu. Vzhledem k mým mizivým zkušenostem jsem si netroufal se přihlásit do družstva, abych jim to nepokazil. Ale český individuál tu ještě nebyl. Není s kým konzultovat co to s vámi udělá, na co se jako individuál připravit. Na únavu? Na jízdu v noci? Na bolavé neposlouchající nohy? Jezdíte si na bruslích jen tak pro zábavu a najednou závod, a né jen tak ledajaký závod. Pěkně bláznivý závod. Na jedné straně lákavá představa býti českým individuálním průkopníkem, ale vydržím to? Balud sice říkal že bych mohl být prvním individuálním Čechem, ale raději bych si to jen tak testnul jako týmák. Jednou za půl hodinky si dát kolečko, pak oddech. No ale jak k tomu přijdou ti ostatní v týmu když to třeba vzdám. V týmech už naštěstí není volné místo (naštěstí pro týmy), tak je to jasné budu individuálem. Supportíka jsem sehnal, takže se můžu klidně vesele znemožnit sám. No co, o nic nejde, tak se tam v nejhorším prostě budu jen tak plácat. Ale ve finále vám to stejně nedá a začnete si chystat strategii, připravovat si jídelníček a přemýšlet o tom, co všechno vás tam může potkat, a hlavně trénovat jízdu v noci po osvětlené stezce, přijem potravy za jízdy a teoreticky i to vyprazd�ování již ztrávené potravy.
Už nejde o prvního Čecha, už jde o tu výzvu, o tu vlastní hozenou rukavičku. Udržím se ze začátku na uzdě abych nezačal závodit s týmáky, a po pár kolech se neutavil? Nebudou mne deptat ty davy co mne budou neustále předjíždět? Co budu dělat když začnou bolet nohy nebo přijdou křeče? Na zranění raději ani nepomyslet. A tak se po filmu dáte do řeči s Baludem a Ufonkem, a zjistíte že to jsou bezva sportovci kteří taky rádi občas něco netradičního. A najednou si chcete s nimi taky užít takový závod a přitom jim neudělat ostudu, využít jejich týmových zkušeností, ale přitom jít tak trochu vlastní cestou.

Sbalíte si potřebná fidlátka, dofuníte přes kus Evropy do Le Mans, odstartujete, z vesela si tak pro radost kroužíte po trati a ani se nenadějete 24 hodin uplyne jako voda a najednou máme po závodě. Týmáci, kteří mají každý za svojí kariéru najeto mnohonásobně více kilometrů než já, vám gratulují a málem k vám obdivně vzhlížejí, že oni by si to netroufli. Nechápu je a na oplátku zase já gratuluji jim k výborným umístěním týmů. Ale asi je to podobné, jako já bych si netroufnul být s někým v týmu. Ta představa, že to ostatním můžu pokazit díky malým zkušenostem a nejistotě jestli vůbec dojedu, by mne příliš svazovala. Jako individuál to mám vše jen na své triko a soutěžím vlastně jen sám se sebou a svými představami. Jasně, mohl jsem se nechat otrávit všemi těmi předjíždějícími závodníky, hrubším asfaltem než jaký jsem čekal, nočním deštěm, silným větrem a únavou. Ale já se rozhodl, že si to pořádně užiju, abych potom třeba mohl napsat, jaké to bylo vlastně fajn snažit se překonat něco co jsem si sice naplánoval ale přitom o tom dopředu neměl žádnou konkrétní představu.

Ano, výsledek nic moc viděno z pohledu čistě sportovního. Ale pokud se vám mé povídání líbilo a třeba vás k něčemu dokonce inspirovalo, tak potom to splnilo svůj cíl. Budou další individuálové kteří určitě ujedou daleko více kilometrů než já, byli, jsou a budou týmáci, kteří na trati nebo v depu zažijí větší srandu a nebo taky nervák, ale třeba nemají potřebu o tom napsat nějaké pojednání.
Tady se nabízelo podat autentické svědectví jednoho sportovního nadšence (až blázna) který za celou svoji kolečko bruslařskou kariéru ujel na bruslích před závodem když moc tak 300 – 400 km v průběhu roku, nikdy se neúčastnil žádného in-line závodu a pak si klidně jen tak vyrazí do Le Mans. Po návratu pak po pár dnech vytáhne brusle, vyrazí na svoji oblíbenou stezku a pochvaluje si, jak byl ten intenzivní 24 hodinový trénink úspěšný, protože to co dřív ujel za 50minut a musel se pořád soustředit na styl, nyní zvládne za 40minut jakoby nic. Proto se také osmělil a dal si v září v Brně půlmaraton kde zjistil, že v této vedlejší disciplíně (když se přes léto nedá jezdit na běžkách) je podstatně úspěšnější než v té zimní a nevymetá poslední příčky ve výsledkové listině.

Na tomto místě bych rád poděkoval Baludovi a Ufonkovi za potřebné rady a duševní podporu, známým i neznámým bruslařům, kteří neváhali a slovem či gestem mne povzbudili ať už při tréniku nebo přímo v závodě na dráze v Le Mans a také mému supportíkovi Věrce, která se bez jakýchkoli předchozích zkušeností svého supportíkování zhostila hned napoprvé opravdu na výbornou.

Počkám si na nějaké vaše ohlasy a když bude zájem, mohu se s vámi podělit i o mé zimně běžkařské zkušenosti. Před dvěmi lety jsem v podobném duchu popsal jak jsem se stal na stará kolena běžkařským závodníkem.
Třeba pak někteří z vás potom v zimě vyrazí na běžky nebo přímo na běžkařské závody (když se někdy nedá přes zimu jezdit na bruslích). Protože ono se každý rok na vysočině na Třech studních také běhá 24 hodin na běžkách.

S přáním „Ať se nám ta inlajnová kolečka pěkně otáčejí a nohy nebolí!“
se s vámi loučí
inlajn drak Pišta