Home E-mail - nezapomeň zaměnit slovo zavináč za znak

EuropaMarathon Görlitz, první triumf Inlajn.Cz

29. 5. 2005 Ne 11.01 [Speed, Zážitky a reportáže]tisk

obrazekPůvodně jsem ani neměl v úmyslu touto epizodou našeho bruslení ztrácet čas a plýtvat trpělivostí laskavého čtenáře. Vývoj událostí však zcela změnil mé rozhodnutí a tak jsem po odeznění bolestí v sedácí části mého těla zasedl k PéCé a pustil se do sepisování krátké zkazky o tom, jak jsme jeli reprezentovat východní evropu.

Celé to vlastně začalo velmi nenápadně, krátkou ICQ zprávou od Martina Jirsy, že se nedaleko od Liberce jede druhý ročník maratónu, který se honosně zove Europamarathon. Po kratším váhání a studování propozic jsme nakonec vyrazili v počtu téměř nevídaném.

V sobotu odpoledne jsem si Ufónikem vyrazil na bajk a mezitím se v autobusech směrem k Liberci blížili úderníci Bob, Honza a Petr Lochman s Peťulou. Sešli jsme se večer u nás a tradičně proběhla technická přejímka strojů a stroječků. Bob opět ukazoval svého nového „sponzora“ – játrovou paštiku a večer byl fuč. Ráno raníčko bylo pět (jako hodin) a hodinky si to nechtěly nechat rozmluvit a tak jsem vstával, protože organizátoři se rozhodli, že start bude v pekelných 9:00 ráno. Budiž jim za to provolávána sláva, protože později bychom v tom vedru asi zahynuli bídnou smrtí. Ostatně ani takhle brzo k ní nebylo daleko.

Cesta probíhala bez zádrhelů, jen na hraniicích jsme zahlédli povědomé vozidlo se spoustou bruslí v kufru a poškozeným nárazníkem a nápisem pipni.cz v péči německých policistů. Při příjezdu do Görlitz jsme zahlédli ceduli s číslem 39, což byl 39. kilometr maratónské trati a bylo to tam dost do kopce. Ze zadní řady se ozval Petr Lochman s názorem, že je to moc hezký závěr a pěkná vlnka…. Poprvé jsem uvažoval, jestli náhodou neměl Rastík pravdu s tím, že na celý maratón ještě není připraven a jestli bych neměl svou přihlášku přehodnotit. Nakonec jsem ji nepřehodnotil a po kratším zmatkování při registraci jsme všichni získali startovní čísla a start závodu se neúprosně blížil. Stejně tak núprosně stoupala i teplota vzduchu a bohužel i asfaltu….

START!!! A hurá na to. Společně se několika odvážnými handbajkry vyrážíme na trať, která vede prvních asi 100m rovně (rozuměj není ani do kopce, ani z kopce) a pak začíná prudce klesat k celnici. Sugestivní zatáčka vlevo nikoliv ke strašidlu, ale na hraniční přechod si vybírá první daň a první pády jsou tady. V tom davu to bylo docela zajímavé, obzvlášť ve chvíli, kdy před váma někdo začal zběsile brzdit a nebylo jak se mu vyhnout… Za celnicí se tyčí první „kolmá stěna“, kterou je třeba zdolat a jakési zvíře na špici se do toho pouští s vervou a nadšením, které bohužel nakazilo úplně všechny. Během chvilky se peleton rozpadl a všichni funíme jako lokomotivy. Následuje úsek docela hezkého asfaltu jakýmsi polským sídlištěm a na každé křižovatce stojí voják, který zastavuje dopravu a řídí provoz – fajnová organizace. Rovinka netrvala dlouho a následuje krátký sjezd do asi největšího chytáku celého závodu. Celkem velkou rychlostí se řítíme ke křižovatce, kde se točí o devadeát stupňů na pravou ruku. Hrana křižovatky je „vylepšená“ o obrubník a za ním trochu štěrku, který tu zbyl po opravě vozovky. Překonávám přkážku frýstajlovým skluzem a ubírám tak 3mm materiálu z chrániče na pravé ruce. Za mnou se ozývá žuchnutí a svistot těla sunoucícho se po štěrku kamsi do pryč… radši se neotáčím a jedu pryč. Touhle dobou už jsem dávno ztratil z dohledu čelo pelotonu a začínám se vážně zabývat myšlenkou, jestli jsem to tempo náhodou nepřehnal. Přehnal. Následuje neskutečná dřina do mírného kopečka, proti větru po asfaltu změklém slunečním žárem. 10. kilometr = velká krize.

Chvála bohu měli organizátoři výborný nápad a zvětšili množství občerstvovaček s vodou a tak si beru vodu všude, kde jí nabízejí. Občas je to pěkně naprd, když se v půli kopce napijete, tak pokračování je docela zajímavé dechové cvičení, obzvlášť když máte žízeň a tu vodu, co máte v puse, fakt nechcete vyplivnout, protože je to jediný doušek, který se vám povedlo z toho kelímku nevylít. Nakonec jsem objevil techniku jak brát od občerstvovačů kelímek – zařvat na ně „Run Forrest, run!!!!“ a když se rozeběhne tak pěkně oběma rukama… docela to fungovalo.

Průjezd Polsem pokračoval sjezdíkem mezi dvěma pruhy vyfrézované silnice – docela úzký a adrenalínový místo. Asi v půlce kopce ležel na zemi kluk a vůbec se nehejbal, nějaký další bruslař ho šikovně ustabilizoval do polohy a nedaleko hlídkující vojín k nim pádil jak o život. POd kopcem se projíždělo okolo stanice červeného kříže a tak jsem tam na ně chvíli halekal, ať na kopec pošlou sanitku. Asi je dobrý se tyhle fráze v cizině předem naučit, protože mi to dalo dost zabrat, než jsem si vzpoměl na něco, čemu by se dalo rozumět. Polsko opouštíme krásným sjezdíkem do esíčka zase skrze celnici. Následuje dokopec skoro až ke startu a začínám vážně litovat, že jsem nejel půlmaraton. To už bych byl skoro v cíli…

Někde na 15. km se dávám do kupy s klukem jménem Thomas a dál jedeme spolu, moc nestřídáme, ale Thomas umí v kopci zatlačit a tak to docela jde. Tlačím do sebe půlku tuby carbosnacku a doufám, že to bude lepší. Pak si pár kilometrů nepamatuju, ale asi se to zlepšilo, protože na 21. km se mi paměť vrací a čip pípá v čase 57 minut a nějaký drobný. Frčíme po jakési cyklostezce a pak vilkami a nakonec se dostáváme ven z města na krásnou silničku mezi poli, kde pěkně fouká odzadu a tak se dá chvíli jet a moc se nedřít. Idilka netrvala dlouho a přes mírnou vlnku se dostáváme k bonbónku tohohle závodu. Bezmála tříkilometrový sjezd na 37 kilometru končí viaduktem, u kterého je zaparkovaná sanitka, záchranáři mají venku křesílka a ostřížím zrakem sledují ty šílence, kteří se ve vajíčku řítí rychlostí přes 50 km/hod směrem k nim. Cestou dolu mě trochu chytá křeč do stehna a tak jsem se chtěl trochu narovnat – nedoporučuju ;-) Vítr, který se do mě opřel mě málem posadil na zadek a nohy mě hodlaly hodně rychle předjet, nu každý den se člověk dozví něco nového….

Po sjezdíku přichází ta Petrova „vlnka“ na 39. kilometru a to je fakt maso. Kopec měl takový gradující profil a tak na konec v podstatě vycházím, než abych na něj bruslil… Z8věrečné dva kilometry už naštěstí žádný kopec nahoru ani dolu nenabízejí a tak v klidu dojíždím do cíle a jsem rád, že to mám za sebou. Hned za cílem se hrnu pro vodu a banány a potkávám tu Bob, který už je v cíli skoro 20 minut (celkově dojel 4.) a Honzu, který dojel pátý. Doporučují mi masáž a tak si to jdu užít. Petr Lochman byl nakonec druhý, když hov cíli předjel borec, co se s ním vezl celý závod.

To nejlepší, ale mělo teprve přijít. Sbalili jsme si saky paky a vyrazili k autům, že teda pojedeme domů, když se přiřítil Zorg, že Inlajn.Cz tým se má dostavit k převzetí ceny… Tak jsme tam upalovali a ukázalo se, že jsme v týmové soutěži obsadili předeveším díky výkonu Boba a Honzy první místo. Pohár je náš a tak ho třímáme nad hlavou na bedně a vůbec nám nevadí, že už vyhlášení dávno proběhlo a nám ho tam dávali tak nějak dodatečně. Je náš a hotovo.

Zpáteční cesta probíhala ve veselé atmošce a všichni jsme se těšili na zastávku v Hrádku nad Nisou, protože bylo vedro k padnutí a tak mrzlinka přijde vhod. Davida pro změnu nepustili z Německa do Polska a tak jsme si tu zmrzku dali sami a vssadili jsem si sportku. No nevyhráli jsme 88 miliónů, ale plánů jsme měli spoustu.


Balud .: Došlo po uzávěrce :. Podařilo se nám získat autentické vyjádření Boba po dojezdu do cíle. Přepisujeme ho zde tak jak ho zachytily ruchové mikrofóny v cíli.

Ufff, Ufff, a jsme tady… Uff, Ufff. No ještě, že jsem se svezl Ufff, tady s Luckou. POtkal jsem ji Ufff, Ufff na desátém kilometru, ufff ufff a celý zbytek jsme jeli spolu. Uff, Uff, uff…. Musím jí poděkovat, byla super. Ufff, Ufff, Ufffff Dííííík Ufff Lucko.

Později se Bob vyjádřil trochu kultivovaněji: kdybys byl sterjdo Balude tak laskav a dopsal tam za mě nějakej děkovnej odstaveček Lucce Svítilce, která mě od 10km táhla až do cíle…. prosím Takhle to působí že jsem hroznej bombič a že jsem to dal v pohodě, ale nepotkat ji, tak jsem asi chcipnul, už jsem děkoval SMSskou, ale myslim ze si zaslouzi i pochvalu verejnou (na webu)…. Budiž tedy Lucka Svítilová velká to hvězda českého speedového inline veřejně na webu pochválena kdo jí uvidíte, tak jí vyřiďte, že jí Bob moc děkuje.

Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítě

0 komentářů | 1314 přečtení

Diskuse

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

*
  Gravatar povolen.
Komentář *
Kliknutím vložíš:
Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.