Flaeming skate park - bruslařský ráj

Je to prostě masakr! I když tam jsem už poněkolikátý, tak mě stejně ta krajina a bezkonkurenční povrch stezek vždycky dostanou. Ještě že je to z Prahy fakt kousek, tahle dostání si dost užívám… Cestovat za tím přes půlku zeměkoule by se asi taky dalo, ale takhle je to přeci jen víc fajn.

Poté co opustíme útroby hliníkového (nebo z čeho vlastně ty dnešní potvory jsou vyrobený) busu na parkovišti v Kolzenburgu, vrhneme se hned na brusle. Teda hned ne, nejdřív poklábosím se strejcama na parkovišti (plechy plze�ského jim obratně mizí v žaludcích) a slibují, že nám za to pohlídaj bus. Což je supr, protože se můžeme s čistou hlavou věnovat bruslení  – ostatně proto jsme snad tady, ne? Rychle se protáhnout, utáhnout tkaničky na levý brusli, kde je sakra ta pravá brusle, nasadit plembák, pravá brusle stále někde v tahu, OK trochu připaluje sluníčko, radši něco napatlám na kůži, chrániče aspo� na ruce, rychle někde sehnat pravou brusli a jede se!

„Tak tohle je okruh RK2, pohůdkových tucet km rovinka, bacha na koně, kdyby rozcestí tak doprava a nejlepší hospoda je hned ve vsi „U dubovýho věnce“ stihnu ještě křiknout, než mi všichni ujedou. Naštěstí výhodou cestovně kancelářské práce je, že má člověk po šichtě ještě dost fyzické energie na pořádný trénink – takže vzhůru (teda po rovině) za nimi! Budu těch 24 – 48 km dneska kroužit jenom na „dvojce“ nebo se mrknu, co u pštrosů v Neuhofu nového? Zásadní otázka dneška, kterou se zasyčením řeší už pinta černého kostlivce v hospůdce na trati, takže pštrosi holt až příště. Lehčí únava je znát, rychle do sprch v kempu v Oehně, který je taky na okruhu, ale´až na tom zítřejším. Žaludek se kroutí hlady, stan se tak musí postavit sám, gril & stejk je zas jednou přednější. Trochu mlsně šilhám i po těch dřevěných chatkách, co v kempu jsou. NE! Ještě mě stáří úplně neskolilo, pár nocí přece i v květnu klidně pod stanem dám, to jo. Uááá, sluníčko se už nekompromisně dere do stanu. Nu což, moc jsme toho nenaspali, ale zas tak velký brajgl jsme v kempu taky nedělali. Zkoumám, s jak moc bolestivýma výrazama lezou ostatní ze stanů a chatk.

„Je to dobrý, na dnešní maratón RK4 máte všichni…teda sorry, je to vlastně o trochu víc než maratón“ ujišťuju je. Hurá do Juterbogu, od skate arény letmý start. Cestou je i pár sjezdíků, dávají ale všichni. Ty úsměvy, když je úspěšně slaní, jsou jedinečný… Polívky v hospůdce v Oehně u pána s přehazovačkou jsou nepřekonatelný (zvlášť když se trefí chřestí sezóna). A ty lesní rychlý pasáže mezi dřevěným mlýnem v Dennewitzu a Oehnou taky… Do Bochowa kolem polí s řepkou je to kousek a ve Frohdenu prodává zmrzlinový pohárky úžasná Fraulein, která se nikdy neusměje. Jenom když platíme. Cedule před sjezdem u Werderu se může přetrhnout s varováním „Bremsen!“, ale tou dobou zkušeně víme, že získanou nadzvukovou rychlost vytratíme na rovince… většinou. Zbývá už jenom nezabloudit v závěrečném „esíčku“ u Kloster Zinny a maratónské vypětí je u konce s dechem. Rychle se zbavit bruslí a namáčknout se do „motorkářskýho“ BurnOut baru, vynikající sulc s orestovaným brambůrkem a točený kvasnicový je zasloužený. Spěcháme do Billy v Luckenwalde nakoupit bíllý točený klobásky na večerní gril párty a pak do lázní Flaeming-Therme. Pár bazénků plavmo, protřepat tuhnoucí končetiny, ve vířivce už chybí jen to šampa�ské. S jahodama . Dáváme modrej se zeleným tobogánem a jsem překvapen, kam až se plavky zavrtaly… Proč sem ale hlavně chodíme, jsou bezkonkurenční sauny. Finská, karpatská nebo bio? Nebo všechny? No problem.. Wellness zážitek večer trochu degradujeme špeky na grilu i pifkem, ale co, energie se nějak doplnit musí…

„Tak co, chce se vám ještě bruslit?“ Nesouhlasné mručení. „Dobře, jdeme na to, těch posledních 25 kiláků je pro borce vašich kvalit jako plivnutí“. Nesouhlasné mručení, ale to už mizíme na RK1 projet aspo� jižní pláně s větrnýma elektrárnama. Když není po dešti nebo po vichřici, tak je těch deset kiláků v lese mezi Korbitzem a Wiepersdorfem fantastických. Když je po dešti nebo vichřici, tak je to kličkovaná mezi šiškami na mokru, kdo z koho… Asi úplně nejjemnější je úsek mezi poli před Heinsdorfem, koukám dolů a ujišťuju se, že kolečka jsou na bruslích furt přišroubovaný. Nejsou totiž vůbec slyšet. Posledních pár kilometrů před Wahlsdorfem si dávám závody už jen s místními šneky a u dalšího dřevěnýho mlýna dojezd. Finito finitos. Zbývá vykoupat se ve venkovním koupálku, abychom domů nejeli smrdutý, zabalit, dojíst poslední dobroty a kopnout do saní. Máme vesměs něco mezi 90 – 150 kiláky za tři dny, což sice nejsou krev, pot a slzy, ale není to ani málo. A hlavně, za pár týdnů sem jedeme zas.

Pokud chcete i vy zažít podobný výlet do inlinerova ráje, navštivte stránky CK S.E.N. a vyberte si z veliké nabídky inline zájezdů.

Štěpán Zika, CK S.E.N. www.cksen.cz