Cestopis: Odra-Nisa na bruslích

Když jsem v sobotu 4. srpna seděla v německém vláčku směřujícím do Briewskow-Finkenheerdu, mísily se ve mně různé pocity. Radost ze sluníčka, ale zároveň obavy. Znáte to! V krajině české totiž automaticky neplatí rovnice cyklostezka rovná se bruslostezka. Popisek v mapce „asfaltováno“ ještě neříká nic o tom, jak asfaltováno… K tomu jsem si vždycky Odru-Nisu představovala jako menší cyklistickou dálnici.
Ale na útěk bylo trochu pozdě A i když jsem si to ještě neuměla představit, čekal mě týden plný slunce, větru a rychlosti. Týden, ve kterém jsem před spaním měla definitivně pochopit pravidla toho pochybného „kulečníku“ s červenými koulemi (doufám . Kdy jsem zase dokázala mluvit jazykem, který jsem si dávno zvykla nepoužívat a tak trochu sobecky se ujistila, že to zvládnu! Že tenhle svět možná není tak velký, jak se zdá a že cítit se v něm ztracená nemusí nutně znamenat jí zároveň být. 

Trocha faktů

Odra-Nisa je cyklostezka, která (překvapivě kopíruje tok dvojice řek. Od svého startu u nás na severu České republiky až do dalekého cíle u Baltského moře je dlouhá asi 538km. Na bruslích jí ale sotva můžete projet celou. Na severu má podle mapky, tak i podle několika fotek na internetu, pár delších neasfaltovaných úseků (třeba se na tom ale pracuje). Já si pro svůj průzkum vybrala trať z Brieskow-Finkenheerdu (cca 6 kilometů jižně od Frankfurtu nad Odrou) do Hagenwerderu (cca 11 kilometrů jižně od Görlitz), dohromady o celkové délce asi 195 kilometrů. Trať jsem si rozdělila do šesti úseků (přeci jen, byl to průzkum, mohlo to dopadnout i tak, že bych to šla pěšky a taky jsem si moc nenakládala z obavy o své tělo, které bylo do června nuceno nedobrovolně nic nedělat).
Pokud se někdo vydá v mých stopách a pak mi bude chtít vynadat – klidně může. Mé svědomí je čisté! Můj neověřený tip je, že by pouť mohla jít prodloužit do města Schwedt (cca o 114km), kde má mapka hlásí samé asfaltované úseky. Ale jak se (pokud Vám energie vydrží) v tomto textu dozvíte – mapka je občas spíš orientační, takže za tenhle úsek už nadávky vracím! Aspoň do té doby, než ho projedu. Kdy? Nevím .
Do Brieskow-Finkenheerdu se snadno dopravíte vlakem. Z Liberce například s přestupem v Žitavě, Drážďanech a Cottbusu (http://www.db.de). Cesta z Žitavy trvá asi pět hodin, záleží na tom, jaké chytnete přestupní časy. Popisovat německé vláčky nebudu – nemá to cenu, je to prostě nádhera. Jezdí přesně a mají záchodky, kterým se tak dá s čistým svědomím říkat. Pokud vyrazíte o víkendu, ušetříte díky Schoenes Wochenende Ticket – která Vás přijde na 33 EUR (úspora do Brieskow-Finkenheerdu je podle internetu asi 5 EUR) a dopravovat se s ní daného dne můžete po celém Německu (snad kromě nějakých ICE spojů).
Něco málo k ubytování. Já si ho obvolala a zařídila den před odjezdem (uá, já a telefonování do Německa . Na problémy s vytíženou kapacitou jsem narazila jen jedinkrát. A jeden cyklistický německý pár mi také u snídaně líčil, že můžou nastat problémy v Bad Muskau v období víkendu.
Bydlet se dá slušně – se sprchou a snídaní – do třiceti eur za noc. Někde jsem dokonce dostávala i slevu. Asi jsem hodný ubytovaný Uvedené ceny jsou za jednolůžák a po případné slevě – tudíž vyjadřují realitu, se kterou jsem se setkala.

Eisenhüttenstadt – Pension Zum Schnauz – 26 EUR za noc se snídaní.
Guben – Pension Zur Neisse – 32 EUR za noc se snídaní.
Forst – Cafe am Kegeldamm – 80 EUR za dvě noci, 2× snídaně, 2× večeře a jeden oběd (jó, tam jsem si žila .
Bad Muskau – Pension Max, 20 EUR za noc se snídaní (skvělou
Rothenburg – Preusischer Hof, 23 EUR za noc se snídaní.

Ták, a pokud Vás to ještě nepřestalo bavit, tak Vás budu chvíli nudit popisem své krásné cesty! Upozorňuji, že jako autorka tohoto dlooooooouhého textu nenesu žádnou odpovědnost za úrazy způsobené pádem spících a znuděných čtenářů ze židlí, případně nehradím ani škody způsobené nějakým tím rozlitým kafíčkem do klávesnice! Užijte si to. 

1. den: Brieskow Finkenheerd – Eisenhüttenstadt

Sama, bez GPS (což jeden z mých „techno-kamarádů“ přijal s upřímným zděšením ) a dokonce i bez kompasu. To byl plán! Ale po pravdě, už na nádraží v Brieskow-Finkenheerdu jsem se dostala do víru svého orientačního nesmyslu. V té vesnici byly totiž nádraží dvě!  A tak největším problémem prvního dne bylo cyklostezku vůbec najít… Mé putování tak trochu nedobrovolně začalo výstupem na most přes železnici, kruhovým objezdem, mírným sjezdem k hlavní autotrase směrem na Eisenhüttenstadt a pak hurá přes most na hlavní cyklostezku.
Netrvalo dlouho a ocitla jsem se v blízkosti řeky Odry. Část cesty byl k dispozici úzký asfaltovaný hrázní násep, tak i široká stezka po jeho boku. Na mé krátké nohy byl násep ideální a oproti stezce měl výhodu – výhled. A jak se posléze ukázalo, možnost volby neplatila po celou trasu a tak jediného nevyužitého nájezdu by se později mohlo litovat!
První den byl ideální! Slunce a asfalt hladký tak, že hlava by se Vám zamotala. A kytičky A tráva A vzduch a občerstvení v Aurithu… Nádhera! Přesto všechno, měl jednu oběť! Toho nebohého čmeláka, který se po čelním nárazu s mou helmou bezvládně sesypal k zemi! Chudáček! Bzzzzzz… sorry… bzzzz…
Aniž jsem to tušila, byl první den také na dlouho posledním, co jsem potkala nějaké kolegy inlinisty. Jak se totiž ukázalo, jako bruslař jsem byla na stezce tvorem nejen vzácným, ale nakonec zcela osamoceným. A ono i toho cyklistu by tam člověk občas těžko hledal. Odra-Nisa a cyklistická dálnice? Ha ha…
Večer jsem si dokonce stihla nakoupit v místním Lidlu, ač byla sobota, měl otevřeno až do 20:00 (a kdybych polovinu nákupu nevysypala na chodník, bylo by to ještě lepší ).

2. den: Eisenhüttenstadt – Guben

Pro druhý den jsem si večer v penzionu vymyslela „zlepšovák“. Na Odru-Nisu se v Eisenhüttenstadtu napojím přes stezku kolem Oder-Spree kanálu. Ha! Lehce se řekne, ale hůř se činí. Na první pokus jsem skončila na hřbitově (trochu předčasně ), ale nakonec jsem se po terénním dobrodružství a silnici slepované tak, že i Češi by mohli závidět, ocitla tam, kde jsem chtěla. A ten krátký úsek hrázního náspu stál za to! Alespoň mi dodal odvahy…
Mou malou knížku (Oder-Neisse Radweg, u nás prodává sopka.cz, nebo pro Liberečáky i Fryčovo knihkupectví) totiž její autor zpracoval mírně nadčasově! Ono v tomto případě „asfaltováno“ znamenalo spíš „jednou bude asfaltováno“. Přede mnou se táhnul úsek s povrchem pěkně zpevněné, nicméně stále pouhé hlíny.
Překvapilo mě to. Mírně řečeno. Úsek z Eisenhüttenstadtu do Ratzdorfu byl totiž jeden z mála, který jsem na internetu našla jako doporučený pro inline (byla tam sice uvedena obtížnost těžká. Ale nevím, nevím. Jezdit po hlíně se mi nezdá těžké, spíš nemožné!). A tak, po chvíli váhání (jít na bus, nebo to nevzdat), jsem hodila brusle na záda a vyrazila přes stavbu. Ta naštěstí nakonec nebyla moc dlouhá. Asi po jednom kilometru už jsem se válela u Odry a chystala se na bruslo-pokračování. Na jedenácti kilometrech do Ratzdorfu se podobný zážitek ještě jednou zopakoval – ale vzdát se už pro tentokrát neplatilo ani za možnost.
Něco k asfaltu – taková lahoda jako den před tím to přeci jen nebyla, ale 90mm kolečka s trasou neměla žádný problém. A menší by to zvládla také – Ratzdorf, místo soutoku Odry a Nisy, je jedním z mála významných (těch nějak opravdu významných bodů na trase!
Identifikovat ten slavný soutok nebyl snadný úkol. Nakonec se mi to ale snad povedlo a tak jsem s klidným svědomím mohla vyrazit dál. A ups, zase pěšky – tentokrát trocha lesní cesty (můžete pravda volit, buď ošklivé panely kolem Nisy, nebo právě tuto, o něco kratší, lesní cestu). Ale každá námaha má svou cenu – povedlo se mi tu vést první rozhovor v německém jazyce, po jehož absolvování jsem si nepřipadala jako úplný idiot  A to se taky počítá…
Pak cesta ubíhala po klasickém (=dokonalém) hrázním náspu. Až do vesnice Coschen (kde mají krásný železniční přejezd , v jejímž okolí vede stezka po silnici (ovšem takové, že auta na ní moc nepotkáváte). A taky kolem kukuřice, spousty kukuřice… Dál a dál, zasněně, že jsem si ani neuvědomila, že jsem v cílové stanici své denní pouti – Gubenu. A kdyby se tam každý kanál nechlubil, jakého města že je majetkem, jela bych asi ještě mnohem dál. Neděle má v Německu také jedno úskalí, otevřený obchod s jídlem zkrátka nenajdete. A tak jsem se k večeři krmila pětieurovou pizzou v místní restauraci.

3. den: Guben – Forst

Krásná etapa, největším terénním zakolísáním byl asi stometrový přechod přes kočičí hlavy v Gross Gastrose . A když jsem za vodní elektrárnou v Griessenu překonala krátký (asi desetimetrový výstup po štěrku, připadala jsem si jako v ráji, hotovém arboretu. Dokonale rovná, dokonale hladká stezka se stíny nízkých jehličnanů – to byl můj zlatý úsek.
Zpátky do reality jsem se vynořila u staré (už nefunkční?) železnice, jejíž trať jsem chvíli kopírovala. A u Nisy mě po malé odbočce od řeky (do Briesnigu) uvítali čápi… A silný protivítr! 

4. den: Ať žije volno!

Čas mého odpočinku. Tělo si o něj sice nijak zvlášť neříkalo, ale rezervace penzionu ano . A tak jsem se nebouřila!
Ve Forstu se dá volno trávit všelijak. Osobně doporučuji Ostdeutscher Rosengarten (pro studenty vstup 1.5 EUR) a koupaliště, které je vskutku skvostné. Můžete si tam dokonce skočit z desetimetrové věže – pokud tedy nepatříte mezi ty (stejně jako já), kterým se dělá špatně už na kraji doskokového (5 metrů hlubokého) bazénku . A jestli Vás v přeplave dvaasedmdesátiletý důchodce z Cottbusu, který mluví plynně německo-polsko-anglicky, tak mi věřte – nejste první! J o, a nakupovat můžete v Lidlu nebo Kauflandu. Zkrátka, až na tu komáří masovou vraždu, kterou jsem musela spáchat, abych se druhou noc trochu vyspala, město snů. 

5. den: Forst – Bad Muskau

I tento den mě z hlediska terénu čekala trať takřka ideální (zase asi jen tak 50 metrů kočičích hlav). Jinak cesta ubíhala po dokonalém hrázím náspu a po automobilově nijak vytížených silnicích (příjezd do Bad Muskau). Úsek z Gubenu do Bad Muskau by se bez problémů dal spojit v jeden.
Návštěvu Bad Muskau bych doporučila hlavně všem libereckým zastupitelům. Protože tam Vám mají park tak veliký, že projít ho během jediného odpoledne je takřka nemožné. A když máte to štěstí a vyprovází Vás z něj vítr před bouřkou, zažijete pod těmi stromy něco, na co budete dlouho vzpomínat.
A třeba se stihnete vrátit včas do penzionu  Já to nestihla a tak jsem pořídila aspoň nějaké bio-chleby v Aldi. Tak dobré, že další dva dny radši jsem byla radši o hladu, než abych je do sebe vpravila. 

6. den: Bad Muskau – Rothenburg

Hned ráno jsem se chtěla zase napojit na cyklostezku. Vytipovala jsem si pro to v mapce most. Bohužel, ten most byl zároveň územím nikoho mezi Německem a Polskem. Prošla jsem si tedy celní kontrolou – byla tam dokonce i fronta! A přes bariéry se samozřejmě na stezku nedostala… A tak – otočila jsem se a jela zpět. Ale aspoň jsem konečně měla zážitky z Polska! Pokud totiž Němce mimo snahy s Vámi komunikovat něco charakterizuje, pak je to jejich posedlost právě touto zemí. „A už jsi byla v Polsku?“ ptali se mě pořád dokola. Bad Muskau jsem tedy opouštěla se zadostiučiněním, že jim mám pro příště co vyprávět!
Bylo na čase si i trochu máknout! Zvykla jsem si na tu rovinku. Ale borovicové lesy, kterými je tato trasa posetá, v sobě ale skrývala nejedno překvapení. Kopečky a sjezdy. Žádná hrůza! Ačkoli jsou tyto úseky nejednou „prudké“, jsou kraťoučké. A ty borovice jsou tak krásné! Né, stojí to za to, tohle je opravdu nejhezčí část celé cesty!
Ale občas, i přes to okouzlení, je potřeba dívat se k zemi. Ony ty borovice, holky v růstu, pod sebou mají trochu víc bordelu, než jsem byla v jiných úsecích zvyklá. V nejmenším případě jehličí, o trochu hůř větvičky, a ještě hůř větve. A tak i mému zasněnému já jedno z těch nechtěných tělísek zastavilo zadní kolečko! Jak elegantní jsem v tu chvíli byla, asi nemusím popisovat A jak jsem to udělala, že jsem si tu „hubu“ nakonec nerozbila? To opravdu netuším…

7. den: Rothenburg – Hagenwerder

Přesně jak jsem očekávala, ráno u snídaně už jsem další dvojici německých cyklistů líčila své zážitky z Polska A dokonce jsem to zvládla i v minulém čase:-) Né, fakt! Zatímco v Eisenhüttenstadtu jsem byla za německého negramota, tady už jen za částečného!
V původním plánu jsem měla krátký přesun autobusem. Mapka hlásila neasfaltovaných deset kilometrů mezi Rothenburgem a Deschkou. Ale pochybnost hlodala. „Sakra, přece teď nepojedu autobusem!“ Nakonec jsem se rozhodla pro průzkum.
A povím Vám, takových neasfaltovaných stezek, těch bychom u nás potřebovali víc! Tady zas má nadčasová mapka trochu německé stavitele podcenila a úsek, který je v ní značený jako „cyklostezka v plánu“ je ve skutečnosti „cyklostezkou v reálu“. Jet úsek do Deschky autobusem? To by byla blbost největší!
A i v Deschce jsem se dostala do mírného rozporu s mapkou. Ukazatelé si tak trochu nevěděly rady (jeden ukazoval vlevo, druhý vpravo něco jako Deutschšmejd). Mapka říkala vpravo. Já jela ale vlevo. V dobré víře, že se dostanu k Nise, kde v mapce zase stála „cyklostezka v plánu“. V tomto případě ale bohužel v plánu zůstala i v reálu a cesta mě vedla vesnicemi Zodel, Ober-Neudorf… Šlo to, ale zpětně – zkusila bych to radši vpravo
Po asi kilometrové procházce polní cestou jsem měla Görlitz na dosah. Vede do něj krásný sjezdík, bohužel ale na jeho konci jsou kočičí hlavy, které Vás budou skoro celou cestu městem (alespoň po směru Odry-Nisy) provázet. Jak jsem se ale dostala k Nise „za městem“, byla to lahoda. Sice toho bordelu na trase mohlo být míň, ale ten pocit, že už jsem skoro doma – přešla bych snad i horké uhlíky! A po krátkém písečném přechodu (cca 30 metrů) mě čekala už jen báječná stezka do Hagenwerderu.
V cíli jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou prozkoumat v mapce „neasfaltovaný“ úsek do Žitavy, ale na nádraží, kde mimochodem ještě nezjistili, co je to jízdní řád, mi dala příroda jasně najevo, že už se mnou měla trpělivosti dost. A spustila pěknou sprchu…
A tak, ukončila jsem svou pouť tam, kde jsem měla v plánu – na nádraží v Hagenwerderu (a za 5 EUR se dostala domů)! Za sebou jsem měla týden, kdy mě příroda opravdu milovala (zatímco západním Německem cloumaly deště, mé Powerslidy opravdu ani jednou nezmokly . Kdy jsem si připadala jako v ráji…

A co říci závěrem?

Snad jen, že nejbláznivější nápady bývají nakonec nejlepší! A že se vyplatí tomu věřit. Tahle cesta mého osamoceného já do země nezemě, do víru jednoho ztraceného ráje (kterým Odra-Nisa opravdu je), ta opravdu stála za to. Můžu ji s klidným svědomím doporučit všem, kteří občas zatouží zmizet. Jen tak, beze stopy a snad i bez důvodu – s batůžkem, flaškou na pití a samozřejmě – s bruslemi! 

Nějaké odkazy

1. Moje fotky : http://irmis.own.cz
2. Penzion Zum Schnauz, Eisenhüttenstadt: http://www.zumschnauz.de
3. Penzion Max, Bad Muskau: http://www.pensionmax.de
4. Penzion Zur Neisse, Guben: http://www.pensionzurneisse.de
5. Cafe am Kegeldamm, Forst: http://www.cafe-am-kegeldamm.de
6. Cyklostezka Odra-Nisa: http://www.oderneisse-radweg.de/…t/artikel/32
7. Cyklostezka Odra-Nisa podruhé: http://www.oder-neisse-radweg.de
8. Přehled pár německých inline tras: http://www.reiseland-brandenburg.de/…/skaten.html
9. Počasí v Německu: http://wetter.spiegel.de/spiegel