Dlohá jízda na ledu - Bajkal 2005
Když se zima v našich krajích stále nechtěla předvést v tom správném světle, rozhodli jsme se, že se za ní vypravíme do krajin, kde zima na nic nečeká. Kromě severských států se nám na mysl stále vkrádala Sibiř a vnitrozemí asijského kontinentu. Po zhlédnutí několika desítek internetových stránek se nám zalíbil netradiční nápad. Pojedeme si zabruslit na jezero Bajkal. Ano čtete dobře. Jezero Bajkal je totiž v hlubokém vnitrozemí a tak je zde málo srážek. Počasí je zde navíc hodně ovlivňováno prouděním ze severního ledového oceánu, takže průměrné zimní teploty okolo –20˚C zajistí dostatečně silný led.
Jelikož nikdo z členů neoplýval dostatečně dlouhou dovolenou, museli jsme upustit od romantické, ale poněkud zdlouhavé cesty vlakem. Další možností byla letecká doprava. Nejvýhodnější variantou se nám ukázala cesta se společností Pulkovo. S ní jsme zkrátili cestu na dva dny. Cesta byla navíc natolik pohodlná a jednotlivé přesuny do sebe časově tak zapadaly, že jsme neměli problémy se 7 hodinovým časovým posunem.
Irkutsk, místo přistání našeho letadla a výchozí bod našeho putování nás přivítalo denní teplotou –26˚C. Očekávali jsme ji, přesto nás svojí syrovostí zaskočila. Nezbývalo nám, než si co nejdříve zvyknout, protože jsme v těchto teplotách měli absolvovat celé putování. Větší obavy jsme však měli z nocování ve stanech na březích jezera.
Poprvé se nám jezero ukázalo na pozadí hezkého slunečného dne. Takové počasí nás provázelo až do konce naší expedice. Led byl dostatečně vyfoukaný a tak jsme mohli začít s ukrajováním prvních kilometrů. Těch jsme podle odhadu měli mít na konci putování okolo tří set. Protože bruslení s plným batohem, vážícím 20 – 25 kg, neposkytuje nijak příjemné svezení, naplánovali jsme si několikrát volný den, kdy jsme bruslili po jezeře, případně po řece bez této zátěže. V těchto chvílích se nám zdálo bruslení opravdu lehké a povznášející. O co více jsme si užívali na lehko, o to více frustrující a namáhavý nám přišel následující den s plným batohem.
Bruslení jsme absolvovali na klasických hokejových bruslích Botas, které jsme opatřili zateplenými návleky pro větší odolnost vůči mrazu. Ke zvýšení stability a zlepšení dynamiky jízdy jsme použili teleskopické hole. S plnou zátěží jsme byli schopni na bruslích jet denně okolo 3 hodin, což představovalo okolo 30 km. V okamžiku kdy jsme své těžké soupeře ze zad sundali, mohli jsme bruslit i 5 hodin.
Zima, která přes den jen výjimečně stoupla nad –20˚C, nebyla při pohybu velkým problémem. V okamžiku, kdy se k této zimě přidal vítr, narůstala zima geometrickou řadou. Pro tuto situaci jsme byli vybaveni Windstopperovou bundou Latok od firmy Tilak. Kapuce, které jsme před odjezdem považovali za zbytečné, se nám nakonec velmi osvědčily.
Jelikož jsme po několik dní potkávali jen rybáře a auta, která si podél pobřeží zkracovala vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi, zajímalo nás, jestli se po Bajkale pohybuje i někdo podobný jako jsme my. Na tuto otázku nám odpověděla náčelnice Pribajkalského národního parku, která nás na jednu noc ubytovala ve svém domě. Teploty pod –20˚C přes den jsou i pro místní obyvatele příliš nízké, a proto zbytečně nevycházejí ven. Veškeré aktivity jsou utlumeny a čeká se na příhodnější počasí. V takovýchto zimách je možné na jezeře potkat jenom turisty, kteří si počasí nemohou moc vybírat. Přesto se nám podařilo potkat 5 ruských bruslařů, kteří absolvovali poněkud kratší trasu v opačném směru. 
Na rozdíl od nás však měli dlouhé rychlobruslařské nože, které si upínali na pohorky pro mačky. Jejich rychlost byla pro nás nedostižná. Přesto bychom neměnili, protože jejich obličeje plné krvavých šrámů svědčili o velkých problémech, které takové putování skýtá. Jakékoliv zranění, které bychom si na dlouhých nožích s velkou pravděpodobností přivodili, pro nás představovalo příliš velké riziko, ovlivňující zdárné ukončení expedice a návrat domů.
Po asi 150 km bruslení jsme dorazili do oblasti, kde bylo na ledě takové množství tvrdého ufoukaného sněhu, že jakékoliv bruslení již nebylo možné a museli jsme dál putovat pěšky. Svého cíle, ostrova Olchon, jsme však nakonec dosáhli. Po 14 dnech, kdy jsme potkávali místní rybáře a lesníky a plně si užívali krásy tohoto přírodního unikátu, jsme zamířili zpět do města Irkutsk a po stejné trase se vrátili do zasněžených Čech.
Další foto a časem i video naleznete na www.bajkal.net
Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítěDiskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.