Passo dello Stelvio na bruslĂ­ch

Passo dello Stelvio – průsmyk, kterým vede silnice mezi údolími Valtellina a Vale Venosta. Nadmořská výška 2758 metrů jej řadí na druhé místo mezi sjízdnými alpskými průsmyky, současně je to čtvrtá nejvýše položená alpská silnice. Vyjeli jsme nahoru na bruslích z vesnice Trafoi. Celkem 1150 výškových metrů na 14 kilometrech silnice. Nejstrmější úsek na silnici je 15%.

Nápad vyjet nahoru na bruslích se zrodil v diskuzi na našem webu pod pozvánkou na akci Orlice-Up!. Na konci léta se na silnici vedoucí v Pradu každoročně koná akce Stelviobike, kdy je pro běžný provoz silnice zavřená a je vyhrazena jen cyklistům.

V pátek večer jsme dorazili do kempu v Trafoi. Večerní porada se nesla ve stylu debaty, zda jet ráno do Prata a dát si celou trasu, nebo zda jet jen druhou polovinu přímo z kempu. Celá trasa měří 27,36 km s převýšením 1869 metrů. Zkrácená trasa asi 14 km s převýšením 1150 metrů, jak nám napověděla cedule pověšená organizátory u kempu. Zřejmě strach, že by nám mohly dojít síly v polovině a nad kemp už bychom se nepodívali, za nás rozhodl jet jenom z kempu do sedla. Dolní polovina není moc zajímavá oproti horní části, kde jsou výhledy na okolní kopce.

Akce začínala v osm hodin ráno, silnice byla uzavřena do 16té hodiny. V kempu jsme netrpělivě vyhlíželi první cyklisty, kteří projedou přes Trafoi. Kolem půl deváté se první objevili, ale spíše nějaké bludné duše, co nevyčkaly oficiální start v Pratu. My jsme v té době snídali a čekali až bude trochu teplejší vzduch než ranních 10 stup�ů.

Vyrazili jsme kolem 10té hodiny. Libor nás provedl zkratkou přes les: „Pojďte tudy. Je to kratší. Znám to tady.“ Po chvilce jsme skutečně došli na silnici, ale rozhodně ne kratší a lepší cestou Na silnici už jel dav cyklistů. Docela se divili, když viděli brusle. Občas někdo zdvihl palec nebo prohodil pochvalně: „Respekt!“. Vyrazili jsme. Maty s Vyrym a Nikou mizí do kopce. S Liborem jsme zůstali sami a zjišťujeme, že to nebude sranda. Klikatíme se serpentinami, kterých nás čeká celkem 48. Na první občerstvovačce se všichni potkáváme. Zatím úsměv netuhne, ale všichni víme, že jsme teprve na začátku. Nejprudší úsek však už máme za sebou.

Další občerstvení je u hotelu Franzenshohe. Žívá hudba, točené pivo, pečené klobásy, teplá polévka. Úplná idyla, kdyby pohled do otevřeného údolí neukazoval 600 výškových metrů a dalších 7 km cesty křižující svah.

U třetí stanice s vodou, čajem a cukrem se opět všichni potkáváme. Už se těšíme na konec. Je to dřina. Zastávky na odpočinek vycházejí přibližně po dvou až třech zatáčkách. Potkáváme stále více cyklistů jedoucích dolů, i několik Čechů. Všichni říkají, že jsme blázni. Cyklisté, kteří nám v dolní části fandili, teď mlčí a snaží se dojet. Všechny hodně zajímalo, jestli pojedeme na bruslích i z kopce. Byla by to výzva, ale přenecháme ji někomu jinému.

Asi po čtyřech hodinách od startu jsme v cíli. V sedle už jsou stovky cyklistů. Užívají si skvělé počasí, bratwursty, pivo a špagety. Po nezbytném focení vyzkoušíme stejné požitky a zbývá jen cesta dolů. Organizátoři slíbili odvoz. Shánění pořadatelů a čekání jestli shuttle přijede zabralo chvíli času, ale nakonec jsme pěšky nemuseli. Do kempu jsme dorazili kolem 18té hodiny.

Večer jsme ještě dojeli do Prata podívat se na závěrečnou party na náměstí. Tancovalo se u živé hudby (někteří stále v dresech, jak přijeli z kopce) a popíjelo pivo.

Co napsat na závěr? Vydařená akce, které pomohlo ideální počasí. Byla to velká dřina do kopce. Trochu nás děsilo, že nás budou cyklisté pořád předjíždět, ale nakonec to bylo tak, že jsme pomalé cyklisty předjížděli, se středními jsme drželi krok a závodníci ujeli všem. Občerstvení po cestě si zaslouží pochvalu.

Více fotek můžete vidět v galerii.