One eleven 2005 a pak přišly záplavy
Následuje pěkný a asi poslední sjezdík a pak jako když mě někdo bací do hlavy, do nohy a ještě někam. Nohy jsou těžký jak z olova, kolečka se vůbec netočí a chvílemi se zdá, že se bořím do asfaltu až po kotníky. Brodím se sám v sobě a pomalu se vkrádá myšlenka, že to asi nedojedu. Z kapsy vytahuju Carbosnack a saju gel z tuby jako o život. Přichází kopec zabiják, na kterém to spousta lidí balí, sedá si na kraj silnice a někteří dokonce pláčou. Nevím jestli bolestí, vyčerpáním nebo zklamáním…
Zážitek nemusí být kavalitní, musí být intenzivní
Hned jak jsem si přečetl loňský článek o One Eleven, který mi mailem poslal Martin jsem věděl, že do toho chci jít taky. V průběhu jara jsem o tom párkrát zapochyboval, ale nakonec zvítězila jakýsi mnou předem naprogramovaná upomínka, která na mě jednou ráno pokřikovala, že je čas vyplnit přihlášku. Vyplnil jsem ji teda začal se tak trochu připravovat. Vlastně ani moc nezačal, protože jsme odjeli do Le Mans.
Po návratu z Le Mans a několika dnech odpočinku jsem se do té přípravy teda konečně pustil a protože všichni víte, jaké léto letos máme, tak podle toho to i vypadalo. Představa 111 km mě ale naštěstí docela motivovala a tak jsem jezdil vždy když to bylo aspoň trochu možné. Čas plynul a letěl a Ufónek se rozhodl, že se taky zúčastní. Měl jsem z toho obrovskou radost a tak jsme trénovali tak nějak pospolu.
Vyrazili jsme do Švýcar se zhruba týdením předstihem a hodlali jsme ladit formu při vysokohorských výstupech. Potkali jsme tam spoustu báječných lidí a úžasných hnědých kraviček, které byly úplně všude a hrozně vyzváněly na desítky zvonů a zvonků.
V pátek dorazil Láďa a Sazamovi a tak jsme se dohodli, že v sobotu se sejdeme na břehu Bodamského jezera a trochu se rozbruslíme a pak se zajedem podívat na ty slibované a obávané sjezdy. V ROmanshornu jsem ještě našli Martina v jeho plechové boudě na čtyřech kolech a jelo se. Počasí nám přálo, sluníčko sice nesvítilo, ale bylo sucho a teplo. Rozbruslení zabralo trochu více času než jsme plánovali, ale zato jsme tam potkali zájezd CK-Trip a tak jsme pokecali s Bobem a Pavlínou, kteří tam už potřetí byli jako průvodci. Po vyjížďce s Láďou, jeho klidným tempem jsme do sebe naprali dvě dávky instantních těstovin avyrazili na obhlídku sjezdu. Moc jsme toho neobhlédli, protože jsme ho nenašli ;-(
Protože kvap časil, vyrazili jsme do St. Gallenu na registraci a po kratším zmatkování ve spleti ulic a uliček jsme našli super místo na parkování přímo před výstavištěm, kde bylo centrum závodu. Na výstavišti vše proběhlo celkem v klidu a tak jsme se zaregistrovali, Láďa se zapsal místo Roberta, potkali jsme se Sazamovými a vyrazili se přecpat další dávkou těstovin. Tentokrát byly špagety podávané v ceně startovného. Byly fajn a měli jsme několik příchutí, které jsme si vzájemně ochutnávali z talířů. Dorazil i Petr Ovčáček a tak nás je tu z Inlajn.Cz celkem pět. Den se pomalu chýlil k večeru a vstávání bylo naplánováno na 5 hodin ráno ( Start závodu je totiž již v 7:00.) a tak jsme zalezli do spacáků a pokoušeli se usnout společně s desítkami dalších účastníků. Ve 21:00 začalo lejt.
Díky velkému množství spolunocležníků nebyla noc zrovna ideální a tak jsem byl vlastně rád, když nás v pět ráno probudila jakási písnička o úžasném slunečném dnu – aspoň tak jsem si ji vyložil, co jiného by nám asi tak v pět ráno mohli pouštět? Neprší a je sucho. Vyrážíme za hygienou a na snídani. Spousta ovesných vloček, nějaké jogurty, chleba, houstičky, káva čaj. Fajn snídaně, hlavně se moc nepřecpat a přitom se pořádně najíst – 111 km je daleko. Ještě o kousek dál než z Prahy do Liberce.
7:00 – Start! Bezmála 1500 bruslařů vyráží na trať a čelo pelotonu za to hned pěkně bere. Já jsem byl domluvený s Ufónikem, že pojedeme spolu a tak vyrážíme výrazně klidnějším tempem a ostatní češi nám tak brzo mizí v davu. Hned po startu je tu zahřívací kopeček a startovní pole se trhá na spoustu větších, či menších vláčků. Aby nás organizátoři pěkně připravili na všechno, tak v zápětí následuje docela svižný sjezd ve kterém je velmi intenzivně cítit smrad spálené gumy od brzdových špalíků. Pořád je sucho i když v kopcích nad St. Gallenem se válí husté mraky. Pokračujeme docela příjemným tempíčkem a za náma se sestavuje vláček s asi deseti lidmi. Po asi patnácti minutách už mě to na špici moc nebaví a tak chci střídat. Nikomu se do toho moc nechce a tak dopředu jde na chvíli Ufónek. Táhne jako lokomotiva. Nakonec volím variantu a mizíme a vyjíždíme z vláčku bokem a necháváme ho předjet, abychom se zapojili na konec a trochu si odpočinuli. Byla to chyba. Na konci vláčku vlaje nějaká kočina a vypadá, že sotva stojí na nohou. Její odraz nápadně připomíná odrážení se pomocí zoubků, které používají krasobruslažky na ledu a při odrazu mcně kope nhu dozadu. Ufónik jede přede mnou a tak na ní volám, ať si na tu holku dá pozor, že je divná. Byla divná. PO pár metrech se stalo to čeho se každý bojí a kočina kopla dozadu do Sylvyných bruslí a začíná tanec. Chvíli to vypadá, že to dopadne dobře, ale nakonec se poroučí na zem. Sylva se jí pokouší přeskočit a málem se to povedlo. Bohužel ta kočina se začala zvedat dřív než Ufónek manévr dokončil a tak se tam na Švýcarském asfaltu válejí obě. Mě se podařilo je obě objet velkým obloukem a vracím se zpátky k Sylvě.
Původce všeho zla se zvedá a snaží se dohonit vláček, který mizí za obzorem a Sylva stále sedí uprostřed silnice, drží se za koleno a v obličeji má několik výrazů: „Bolest, Vztek, Zklamání“ Zkoušíme jestli to půjde dál, ale moc to nevypadá. Začíná drobně mžít. Asi deset minut Ufónik statečně bojuje ale odraz z pravé nohy je téměř nulový a tak naše rychlost prudce poklesla. Nakonec padá rozhodnutí, že dál pojedu sám a Sylva dojede na nějké ošetřovací stanoviště a tam se uvidí. Oblékám šusťákovku a mizím kamsi do neznáma.
V podstatě v zápětí přichází ten sjezd, co jsme ho v sobotu nenašli. Podél silnice jsou natažené brzdící koberce a sešup je to docela slušnej. Koberečky jsem nijak nevyužil a řítím se z kopce dolů. Organizátoři mávají žlutáými vlajkami a při tom mohutně povzbuzují každého, kdo se řítí kolem nich. Na konci kopce je zúžení a vjezd na mostík. Protože jedu sám, tak to bylo bez problémů. Jak by to vypadalo ve větším balíků to nevím, ale mohlo by to být zajímavé… Za každý sjezd následuje trest ve formě stoupání. Nejinak je to i tady a tak od potůčku začíná výjezd nahoru. Tady postupně dojíždím lidi z vláčku, který jsem na začátku táhl a předjíždím i tu ženštinu s osobitým stylem. Snažím se najít někoho, kdo by jel alespoň podoně rychle jako já, ale moc se mi to nedaří. V jednom mírném klesání jsem dojel kluka, který měřil aspoň dva metry a tak jsem se za ním chvíli vezl. V rovinkách mi trochu ujížděl a tvářil se, že mu vadí, když jedu s ním. Tak jsem mu v dalším stoupání ujel – sláva za kopcotrénink na Souši – ostaně, ještě si na něj mockrát vzpomenu. Po sérii táhlých sjezdů a výjezdů přichází jedno z pekel. Kopec ne moc dlouhej, ale zato prudkej. Trápí se v něm spousta lidí a je jasně vidět rozdíl mezi tím, kdo už někdy do kopce jel a kdo ne. Předjíždím pár lidí a dojíždím asi tak padesátiletýho chlapíka. Chvíli za ním funím a pak jdu dopředu. Pověsil se za mě a občas dokonce zatlačí a tak společně vyfuníme nahoru a plácáme se po zádech. Zcela nečekaně, je za horizontem zase sjezd dolů a tak pocit marnosti z našeho počínání střídá uvolněný pocit, že to jede zadarmo. Jen na chvíli. Už leje jak z konve.
Dojíždím dvojici – chlapík s holčinou a na nějaký čásek se za ně schovávám. Navrhuju střídání, ale moc se jim do toho nechce a tak se pěkně vezu baštím banány, popíjím Iso od ochotných organizátorů a tak trochu se kochám. Náš původně třímístný vláček postupně roste a my projíždíme rovinkami poblíž Bodamského jezera. Chlapík střídá a já navrhuju, že půjdu na chvíli dopředu, ale asi moje výkřiky „šíbe, šíbe“ pochopil, jako že mi šibe a dál táhne vláček kočina a týpek se schovává za ní. No je to jejich věc, mě je v závětří dobře a oni mají přesně moje tempo. Po pár kilometrech pohody se začínám trošku nudit a ejhle, je tu levá zatáčka a stoupání. V kopcích se ten náš vláček vždycky trochu potrhal, ale tady je to úplný rozklad. Přesouvám se dopředu a snažím se počkat na nějaký spoluvagónek, ale nikdo se za mnou nevyváží a tak si to dál šinu svým kopcotempíčkem. Asfalt je tady hodně rozbitý, plný vody a hlavně je na něm napatlaná taková tenoučká vrstva úplně hladkého asfaltu a tak je někdy odraz dost loterie. Kopeček je to pěkně táhlý a výživný a začíná to trochu bolet. Nakonec se dostávám na vrchol, kde je občerstvovačka. Beru si nabízenou tyčinku, vodu a jablko. To byla trochu chyba. Bylo hrozně kyselý a bál jsem se ho zapít, abych se nepo…l. Na vrcholu přichází rovinka ve které se potkávají oba směry, ti co už pádí z otáčky k cíli a pak my, co to máme na otáčku ještě asi 15km. Hrozná představa. Déšť trochu polevil.
Na rovince dojíždím nějakou holčinu a chvíli jedeme spolu. Trať je pořád mírně zvlněná ale žádný výrazný kopec nehoru nebo dolu tu není. Dojíždíme k železičnímu přejezdu a naplňují se Láďova slova: „Doufám, že se nikde nepřejíždí trať!“ Přejíždí a když po ní jede vlak, tak se čeká před závorama. Jakou na Tour de France, akorát, že ostatním nikdo těch pět minut nepřipočte. Stojíme před závorou, mumláme kletby a já přemýšlím, jestli mám jít na záchod. Rozhoduju se nejít – to vypotím. Závora letí nahoru a asi tak dvacet bruslařů vyráží na další putování. Závora nám umožnila dát dokupy docela pěkný vláček a tak se řítíme k obrátce. Před obrátkou se projíždí takovým ďolíkem a je tam spousta kukuřice. Močový měchýř vítězí a tak zastavuju. Spolu se mnou zastavilo ještě několik dalších bruslařů a já přemýšlím, jak to asi dělají holky v těch kombinézách? Na kopečku je další občerstvovačka a tak popadnu vodu, ISO, tyčinku a frčíme dál. Společně s jedním švýcarem ve žlutém dresu valíme kupředu a pěkně se střídáme a popostrkujeme. Hezky to sviští a dojíždíme nějaký větší vlak. Bohužel se k němu připojujeme. Rychlost klesá a cesta se zužuje. Nebaví mě to, ale předjet se tu pořádně nedá a tak se suneme šnečí rychlostí vpřed. Dojíždí nás dvojice, se kterou jsem jel původně a na rozšířeném úseku přeskakuju k nim do vláčku. Leje jako z konve a pot z hlavy mi teče do očí a strašně to pálí.
V občerstvovačce, která následuje musím zastavit a celou lahev vody si leju na hlavu a do obličeje. Fanoušci a organizátoři na mě nechápavě hledí, protože vedro moc není a já se tu polejvám jak kdyby pálilo sluníčko. Bohužel mi zatím ujel vlak a tak se vydávám na osamělou stíhačku. Asi tak po dvou kilometrech jsem vláček dojel a jak jsem se rozjel, tak jsem ho i předjel. Cedule ukazuje, že jsme na km 70 a čeká nás už jenom 41 kiláků do cíle. Říkám si, že je to míň než maratón a že by to už mohlo dopadnout dobře. Později se dozvídám, že někde tady mi z autobusu mával Ufónek, ale já ho neviděl. Dalších asi 10 km se nic zvláštního nestalo. Kolem 90. km začíná trať stoupat k St. Gallenu a tady mě potkává zatím největší krize, jakou jsem kdy při sportu zažil.
Klučina v pláštěnce na občerstvovačce pokřikuje: „Hajs bujó, hajs bujó“ a protože jsem promoklej a zmrzlej, tak si s chutí beru kelímek s polívčičkou. Byla fajn, jen torchu víc slaná. Následuje pěkný a asi poslední sjezdík a pak jako když mě někdo bací do hlavy, do nohy a ještě někam. Nohy jsou těžký jak z olova, kolečka se vůbec netočí a chvílemi se zdá, že se bořím do asfaltu až po kotníky. Brodím se sám v sobě a pomalu se vkrádá myšlenka, že to asi nedojedu. Z kapsy vytahuju Carbosnack a saju gel z tuby jako o život. Přichází kopec zabiják, na kterém to spousta lidí balí, sedá si na kraj silnice a někteří dokonce pláčou. Nevím jestli bolestí, vyčerpáním nebo zklamáním, ale není to zrovna motivující pohled. Cítím, že gelík trochu zabral a tak vyjíždím na kopec a vydávám se dlouhou rovinkou podél ostružinových a jahodových plantáží. Dojíždím nějaké dva francouze a chvíli jedeme spolu. Společně pak docvakáváme asi pětimístný vláček a vezeme se za ním. V táhlém stoupání jsem se utrhl a gel asi zachodil a já se vydávám vpřed. Ne nadlouho. Krize se vrací s ještě větší silou a jen s obrovským vypětím se nutím k pohybu vpřed. Mezi 99. a 100. kilometrem jsem strávil neskutečných deset minut. Pohyb už dávno není vdomou činností a já už jedu jan na myšlenku, že už to není přece tak daleko. Na 100. kilometru je High5 nutrition station. To je moje spása, ale ještě o tom nevím. Téměř v tranzu projíždím vesnicí, kde jakýsi speaker vyřvává jak o život a hledám, co bych kde snědl. Nic tu není, ale něco tu přece být musí. Objevuje se chlapík a drží v ruce spoustu energetických tyčinek High5. Dvě si beru, přibírám flašku ISO a sunu se dál. Tyčinky jsou docela poživatelné a v kombinaci s tím ionťákem se to dá sníst docela rychle. Dojíždějí mě frantíci a taky už toho mají plné brejle. Jedem zase spolu a leje.
Kde se vzala, tu se vzala cedule „Noch 5 km“ a ve mě se nějak zvedá síla. Čeká mě poslední kopec do města a pak už jenom sjezd do cíle a kupodivu se mi zase jede dobře, skoro stejně jako na začátku. V kopci postupně předjíždím jednoho borce za druhým hnán užasným povzbuzováním St. Galéňanů se blížím k cíli. Kopec do města není tak strašnej jak se zdál a sláva nazdar výletu už jsem nahoře. Teď už mě čeká jen necelý kilometr dolů a bude tu cíl. Organizátoři jsou ale filutové a tak na závěr chystají několk špeků. Začíná to mnoha přechody pro chodce, které v tom dešti klužou jak mejdlo. Pokračuje to přejezdem dlažebích kostek, které kloužou jen o torchu víc a jako bonus je tu průjezd halou na výstavišti, kde je omyvatelná podlaha. Mokrá kolečka na ní drží asi tak jako když položíte skleněnou kuličku na nakloněné sklo a aby toho nebylo málo, tak práh je z pěkné oceli. Jako bonus je po výjezdu z haly na zemi položený kabel, který je zakrytý kobercem. Bohužel je koberec tak nasáklý vodou, že se skrze něj kabel v podtatě prolisoval ven a na téhle pasti končí kluk, co jel posledních pár metrů předemnou. Řítí se k zemi a když už to vypadá, že to zvládne, tak definitivně padá. Je mi ho torchu líto a chci na něj počkat, ztěžka se zvedá a mává na mě ať jedu.
Průjezd cílem je nádherný osvobozující zážitek, v návalu radosti mi letí ruce nad hlavu a jásám jako kdybych vyhrál olympiádu. Po pěti hodinách a čtyřiceti šesti minutách jsem v cíli. Ufének mě vítá usměvem a vyprávěním, jak se noha postupně zlepšovala a tak nakonec dojele až někam na 55.km. Beru si od zdravotnic deku, balím se do ní a leju do sebe hektolitry horkého čaje. Pocit vítěze střídá neskutečná únava. A tak mizím do sprchy, kde se všichni pěkně prohřívají horkou vodou a pak hurá na vyhlášení výsledků. Dali jsme se tady do řeči s chlapíkem, co vypadá jako by celému tomuhle cirkusu šefoval a dlouze s ním debatujeme o tom jaké to je organizovat takovouhle akci.
A jak teda češi na One Eleven 2005 dopadli? Myslím že výtečně.
| Martin Fischer | 4:51.45,13 |
| Láďa Ptačovský | 4:09.05,05 |
| Petr Ovčáček | 5:19.36,60 |
| Kateřina Sazamová | 5:40.56,14 |
| Zdeněk Sazama | 4:43.17,61 |
| Víťa Žalud | 5:46.54,10 |
Za inlajn.cz Balud
Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítěDiskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.