Berlínský maratón 24.9.2005
Letošní berlínský maratón je za náma. Reportáž bude brzo, zatím jen stručně info o tom, že se Bob strašně zlepšil (o 20 minut) a proto ho mají v Berlíně na webu.
Na Real Berlin marathón 2005 jsme se vypravili v mnohem hojnějším počtu než loni. První auto (skupina A) ve složení Petr, Honza a Maty, vyjelo 23.9.2005 kolem 16hod z Prahy. Druhé auto (skupina B) ve složení Balud, Ufonek, Aňa a já (Bob) vyjelo ten samý den chvilku po 17hod z Liberce. Obě auta směřovala do hostelu na okraji Berlina, kde jsme měli rezervaci via interfernet. Za rezervaci všichni děkujeme strejdovi Baludovi, stejně tak za registraci na závod. Zkrátka bez strejdy by se nejelo. Jedinej kdo je omluven za to, že to nechal všechno to zařizování na strejdovi, jsem já ;o). Protože jsme se shodli na to, že jsem jen blbej vyhazovač ;o). Pro cimrmanology si neodpustím podotknout, že písmena A a B jsou čistě rozlišovací označení ;o). V autě skupiny B panovala výborná nálada po celou cestu, jakýmsi motem výletu se stal kraťoučký dialog založený na starém, ale dobrém vtipu. Jen pro připomenutí ten vtipek zmíním.
Sedí dva chlapi v hospodě a první říká tomu druhému: ,,Řekni věž„. Druhý:,,Věž.“ A ten první na to:,,Do prdele běž!" Druhej se směje jako blázen a říká: ,,Ty vole, to je super, to musím říct doma starý." A tak přijde domů a hned na manželku:,,Stará, řekni věž." Manželka:,,Věž." Manžel:,,TAK JDI DO PRDELE!"
No a když jsme pak chtěli někoho někam poslat, tak jsme jen nadhodili:,,Řekni věž." A znáte to, vždycky se najde dost lidí, který byste tam poslali, takže, kdybyste byli v Berlíně s námi, mohli jste asi tak každých 10min slyšet od někoho z členů výpravy:,,Řekni věž." ;o).Teď už mi to ani tak dobrý nepřijde, ale v Berlíně s kamarády to bylo NEJ ;o). Cesta byla dlouhá, takže kromě pár vtipků a zajímavostí o šnecích a žiletkách se moji spolucestující dověděli spoustu věcí o mě a mé největší, životní, osudové, nejvíc nejlepší lásce 
Na parkoviště k hostelu jsme dorazili docela pozdě večer, myslím někdy po desáté. Když jsme vyndali věci z auta B a mířili ke vchodu hostelu, najelo před nás auto A (které dojelo až jako druhé aniž by mělo nějakou poruchu na chladicím zařízení, natožpak děravý chladič ). Ukázali jsme klukům kam zaparkovat a odebrali se na recepci. Trocha vyplňování a speakování, což pro mě jako blbýho vyhazovače jsou neobyčejně náročný věci, protože nejdou zlomit ani jinak rozbít ;o). Nakonec to nějak klaplo a my se s povlečením a klíčkama vydali na naše pokoje, kde to ještě docela žilo. Složení na pokojích zůstalo stejné jako v autech. Proběhla ještě krátká příprava bruslí. Ta vypadala tak, že se chlapi postarali o brusle sobě a ženskejm, snad nám to někdy oplatí. Vzpomínám si jak jsem se chtěl vysmát Baludovi, že místo spaní musí dávat dohromady ufonkovy brusle, ale pak jsem si uvědomil, že já zrovna mám v ruce imbus a ségry levou brusli ;o). Nho a holky? Samozřejmě už v postelích nabíraly síly na velkou sobotu. Zachvilku už zalehl i strejda. Já vytrvale bojoval s nějakým šroubem na ségřině brusli. Po několika hodinách tvrdé práce jsem boj se šroubem vzdal a šel se taky vyspat.
Ráno nás čekala bohatá snídaně. Hmm to byla dobrota, spousta druhů pečiva, nejrůznější přílohy a nápoje…do Berlína vlastně asi jezdím jen kvůli těmhle snídaním. Od loni jsem dost natrénoval, takže jsem zvládl sníst o jednu housku víc ;o). Po snídani následovalo vyklizení pokojů a cesta S-Bahnem na registraci. Protože na nákup celodenního jízdného v německém automatu jsme odborníci, utvořila se za námi krásná fronta, která se asi po 10minutách přesunula k druhému automatu na opačném konci dlouhééééého nástupiště ;o). Abychom si zkrátil cestu na výstaviště dali jsem si párkrát ,,řekni věž" . Čím jsme blíž, tím hůř se prochází mezi lidmi. Ať jsem otočil hlavu kam jsem chtěl, všude davy lidí a spousty dodávek nebo kamionů s prezentací čehokoliv, co se nějakým způsobem týká sportu.
Vstupujeme do haly a vyndáváme vstupenky, jež nám přišly poštou krátce po registraci na interfernetu. Razíme si cestu skrze stovky lidí nahňácaných mezi reklamními stany a dostáváme se až TROUBLE DESKU (trouble desk už beru jako neodmyslitelnou součást našich návštěv ), úspěšně řešíme pár nesrovnalostí a pokračujeme v registraci. Při přebírání startovního čísla si s Honzou a Matym říkáme, že nechceme startovat až se skupinou E, když jsme auty přijeli jako skupina A a B . Trocha běhání v davech, trocha ojrošů, tisknutí a zařizování a hola hej už jsme z Ečka v Cčku.
Teď máme namířeno zpět na parkoviště k hostelu, kde si z auťáků vezmeme jídlo a pití a vyrazíme na odpolední piknik na nedalekou plážičku. Konverzace, čtení, jídlo, spánek a už se zase zvedáme, start se blíží. U aut si balíme věci, které si vezmeme s sebou na závodiště. Děláme poslední úpravy na bruslích. S Petrovou pomocí se mi daří povolit ten hrooznej šroub na ségry brusli a úspěšně měníme i poslední kolečko. Zanedlouho přijíždí auto s Pavlem a Kačkou (skupina C).
V S-Bahnu si uvědomujeme, že na start nejedeme s takovým předstihem s jakým jsme plánovali. Tomu nasvědčuje i kvalita před závodního rozcvičení . Adroš jsem měl ještě před vystoupením s S-Bahnu, takže vzpomínky z této části výletu jsou trošku útržkovité. Pamatuju si jak se převlíkáme, lehce rozbíháme, obouváme, připevňujeme čísla a chipy. Další střípek co mám v paměti, je, jak jedu se Strejdou v davu bruslařů směrem ke startu a říkám mu:,,Taaak a jsme zase v tom WOE!!" Balud se jen tajemně usměje a já vidím jak mu bruslařsky jiskří očička… sportovní duch lítá všude kolem . Atmosféra je VELIKÁ. Krev vře. Přál bych ten pocit každýmu… je to BOMBA. Právě teď!!! To je ten pocit… proto bruslím. Je to vážně fantazie, neumím to popsat.
Teď se ve startovním poli rozjíždíme každý do své skupiny. Já se asi po 5ti minutách v Cčku potkávám s Matym, následně pak s Honzíkem a Petrem. Cpeme se co nejvíc dopředu v obavách, že nám ujede první vlak, ty ale jak se později ukázalo byly zbytečné. Ozývá se první výstřel a startuje závodní skupina A. Celej dav několika tisíc lidí se posouvá o několik desítek metrů dopředu. Ozývá se druhý výstřel a Bčko výráží na trať. Opět se posouváme dopředu, tentokrát už vidíme startovní čáru (resp. koberec championshipu). Teď jsem v tranzu… jsem nakročeném, naspeedovanej adrenalinem a připravenej na všechno. PRÁÁSK!! A jedeme, dupeme, letíme…chytit první vlak, HNED! Pokřikujeme na sebe s klukama. Po nějakých 50m slalomu mezi pomalejšími jsme na konci prvního vlaku a divíme se tak volnému tempu. Asi po 100m Honza nastupuje a jdeme na čelo. V druhém pruhu se utvořil zhruba stejně rychlý vláček. Blíží se pravá zatáčka. Křičím na kluky:,,Jdeme do prava (nevim jestli se to náhodou nepíše dhromady ) !" A přejíždím ostrůvek z kočičích hlav.Vybíhám zatáčku a jsem na čele vláčku, který jel v pravo (nevim jestli se to náhodou nepíše dhromady ). Kluci měli problém s přejetím do druhého pruhu a museli to vzít skrze lidi… muselo to bejt docela akční Zachvilku už Honzíka zase vidím ve vláčku za sebou. Zanedlouho předjíždíme několik osamělých jezdců, kteří se z nezjištných startovali z Bčka, nebo dokonce z Ačka? Docela to utíká, na čele se střídáme asi čtyři. Vlak je docela dlouhej, asi 30 lidí. Pořád někoho předjíždíme je to parádička. Lidi kolem trati jsou úžasný, povzbuzujou opravdu vydatně.
Asi po 5ti km v jednom místě trati stojí několik lidí v bílém a ukazujou nám ať přejedeme do druhého pruhu. Když už jsme v druhém pruhu na jejich úrovni, vidíme, že tam došlo ke kolizi bruslaře s cyklistkou,všude po zemi se válí nějaké věci, nejspíš nákup, snad se jim nic vážného nestalo. Všichni jsme to náležitě okomentovali (Fuck, Scheise apod.), ty pojmy projeli vláčkem jako vlna. Po pár km se Honzík ve vláčku dostává přímo za mě a začínáme se krásně střídat na čele ještě s jedním Francouzem. Takhle si krásně jedeme asi 10 nebo 15km a pak přichází ta svině… zatáčka, byla lehce zvlněná a záplatovaná, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo že se v ní předjížděli 2 vláčky, ten co byl uvnitř zatáčky, byl z předjíždění tak u vytržení, že si jaksi zapomněl zatáčet. Já a francouzskej kluk jsme ještě zvládli vyjet, za námi už se jen ozývaly frejmy a karbon skřábající se o asfalt. Zkusil jsem se ohlídnout, ale málem jsem se natáhl taky, ta zatáčka byla opravdu nehezky zvlněná. Otočil jsem se hned jak jsme z ni vyjeli a neviděl jsem nikoho, bylo mi jasny, že sundali i Honzika a doufal jsem, že to nebude chtít nebo muset vzdát. Frantík na mě hejknul a napálil to, tak jsme to napálil s ním a dojeli jsme asi 5ti členej vláček. Střídali jsme intenzivně, ale jen ve třech, ostatní už byli poznamenání předchozí zátěží. Jak jsme jeli nabalovali jsme na sebe další vláčky, které jsme dojížděli. Po několika km jsem se ohlídl, už nás nebylo 7 ale asi 40. Mít v zádech 40 lidí a projíždět za fantasticky motivujícího povzbuzování náměstíčko nacpané lidmi, je FAKTY SUPER… to samé si zkusil i Honzík, hned jak se zvedl napálil to a po chvilce měl za sebou zase parádní vlak, jeho dojmy jsou stejné jako moje, i přes ten ošklivej pád, přijel úplně nadšenej. Asi 2km před cílem jsme se s Frantíkem trhli od vláčku a dali jsme si to ve dvou, střídali jsme se asi po 400m. Posledních 300m jsme dojeli vedle sebe… cílem jsme projeli společně s rukama nad hlavou a s vítězným pokřikem a obrovskou radostí.
Za chvilku dojel ten vláček, kterej jsme tahali… podávali jsme si ruce, vyčerpaně na sebe plazili jazyky a šťastně se usmívali . Řekli jsme si, že se uvidíme za rok a že budeme v cíli dřív než letos. Pak jsem si dojel pro pamětní medaili k usměvavý paní. Říkal jsem si, že se usmívala možná až moc. Když jsem pak viděl fotku z cíle došlo mi, co jí tak rozveselilo… jo, byl to můj obr … a já si pořád říkal, že ty lidi koukaj na brusle… nojo, příště už na ostro nejedu ;o). Hned na to jsem snědl pár jablíček a banánů, vypil čajík a vyhlížel ostatní. Ha, támhle jsou Honzik a Maty. Srovnávali jsme časy na sporttestrech a chroupali u toho jabka . Za nedlouho přijel i Petr, který v první půlce dokonce zouval botku z obavy, že mu padá nůž, ale to je sport, má i taková úskalí. Když jsem potom s Matym a Petrem čekal až Honzíkovi ošetří odřeniny, přijel strejda společně s Klausem, naším internetovým známým z LeMans. Klaus nám poslal fotku s předávkou kolíku obou týmů zároveň.Oba týmy Inlajn.Cz při předávce štafety
Po propuštění Honzy z ošetřovny jsme odfrčeli na trávníček k přívesům s taškama, tam jsme rozbalili převlíkací tábor. Taak vyběhat se, podělit se o dojmy a zážitky z trati a vyčkat příjezdu ostatních. Nakonec jsme se všichni shledali živí, zdraví a šťastní. A kvůli tomu jsme přijeli, takže co víc říct, než CÍL SPLNĚN! ;o)
Jestli jste dočetli až sem a přemýšlíte o tom, neváhejte s přihlášením za rok. Tohle prostě musíte zkusit ať už bruslíte na čemkoliv. Je to naprosto jedinečnej a úžasnej zážitek a není nějak extrémně drahej, startovné Vás přijde asi na 50 euro + pár kaček za cestu a případném nocleh. Limit na ujetí závodu je 2,5 hodiny. Takže akci můžete bez problémů absolvovat i jako bruslař beginner, protože Vám stačí jet průměrnou rychlosti slabě pod 17km/h. Tak doufám, že už máte jasno!
A jak jsme dopadli?
| 654 | Nemecek Bohuslav | 01:18:15 |
| 697 | Matejka Michal | 01:19:32 |
| 704 | Hoidekr Jan | 01:19:34 |
| 1611 | Nekolny Petr | 01:28:07 |
| 2247 | Zalud Vitezslav | 01:32:23 |
| 4490 | Nemeckova Anina | 01:49:40 |
| 5804 | Fuchsova Katerina | 02:12:08 |
| Zaludova Sylva | 02:12:08 | |
| 5805 | Fuchs Pavel | 02:12:09 |
Pokud někoho zarazilo, že Ufónek nemám umístění, tak je to proto, že mu nějak nezafungoval čip, což jsme zjistili bohužel až po návratu. Doposud se bohužel z německa k e-mailem poslanému protestu nikdo nevyjádřil… Na úplný závěr bych umístil speciální poděkování Péťovi Lochmanovi, který se mě a Honzíkovi věnoval koncem sezony. Díky němu a jeho radám v tréninku, jsme se o poznání zlepšili. Díkec Peťo!
Za inlajn.cz Bóóbika
Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítěDiskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.