Reportáž z Le Mans 2006
Sliboval jsem reportáž o tom, jaké to letos bylo v Le Mans. Tak tady ji máte a pěkně se při jejím čtení zapoťte. Výběr fotek je v albu a budou tam postupně přibývat další.
Než se jelo do Le Mans
Když jsem loni po návratu z Le Mans sepisoval krátkou skazku o tom, jaké to tam bylo a na konci připsal pozvánku pro ty, kdo by se chtěli vydat v roce 2006, netušil jsem jakou tím vyvolám bouřlivou reakci. Už někdy v říjnu jsem měl dlouhý předběžný seznam zájemců a zájemkyň, který se pak pomalu začal přetvářet v seznam definitivní. Od začátku jsme měli v plánu obsadit kategorii žen, ale v té se nám bohužel moc bab nepřihlásilo a tak varianta čistě ženského týmu zůstávala dlouho nejistá. Po několika změnách v nominacích jsme nakonec sestavili 4 týmy, jejichž členové se jeli do Le Le Mans porvat o co nejlepší umístění.
Kdo byli ti odvážlivci ?
| Inlajn.Cz – Rolling Girls | Inlajn.Cz – Masters | |||
| Petra | Marešová | Radek | Dojiva | |
| Anna | Němečková | Roman | Macko | |
| Marta | Burešová | Martin | Fischer | |
| Lucie | Fleková | Igor | Čillík | |
| Sylva | Žaludová | Petr | Ovčáček | |
| Daniela | Pastieriková | František | Skrežina | |
| Martina | Dúbravová | Josef | Slávik | |
| Vendula | Pláničková | Jiří | Franc | |
| Edita | Boršcová | Stano | Bereščík | |
| Barbara | Bakošová | Kamil | Megyeši | |
| Inlajn.Cz – EasyRiders | Inlajn.Cz – Elite | |||
| Jan | Hoidekr | Petr | Lochman | |
| Ivo | Miláček | Bohuslav | Němeček | |
| Petr | Čížek | Rastislav | Slavkovský | |
| Jiří | Vyroubal | Michal | Matějka | |
| Martin | Hrivňák | Kamil | Zavoral | |
| Ondřej | Svoboda | Jan | Pecka | |
| Marcel | Němček | Ladislav | Ptačovský | |
| Víťa | Žalud | Marek | Novysedlák | |
| Anton | Novotný | Tomáš | Rosíval | |
| Tomáš | Tache | Kamil | Hastík | |
A jedeme…
Když bylo vše vymyšleno, připraveno, dojednáno a zamluveno nastal den slavného odjezdu. Narozdíl od loňského roku jsme letos vyrazili o den dříve, abychom se ve Francii aklimatizovali po dlouhé a namáhavé cestě autobusem. Skupinka slovenských draků, kteří cestovali až z Košic se vypravila aeroplánem a na místo určení dorazila až v pátek pozdě večer.
My, kteří jsme cestovali autobusem jsme vyrazili ve středu 28. června večer z Liberce, Prahy a Plzně. V Praze jsme si střihli již tradiční čekání na někoho, kdo se opozdil a tak jsme s malým asi tak půlhodinovým zpožděním mohli vyrazit. Do Ferony a pak do Plzně. Už u Ferony propadali řidiči zoufalému pocitu, že se nám do autobusu nemůžou vejít všechny ty naše krámy a tomu pocitu pak znova propadali i v Plzni. No vešlo se to nakonec všechno a tak jsme pár hodin po půlnoci opustili Českou Republiku a autobus se ponořil do německé tmy.
Na německém území jsme se probudili do naprosto zběsilé průtrže mračen a začala se vkrádat myšlenka, co budeme dělat v případě, že takhle bude lejt po celou dobu v Le Mans? Naštěstí jsme za pár hodin z toho slejváku vyjeli a tak jsme chmurky zahnali a těšili se na sluníčko. Cesta utíkala docela dobře a tak jsme si dovolili malou zastávku v Remeši u katedrály a v němém úžasu zírali na ohromnou stavbu a říkali si, že v porovvnání s touhle stavbou je 24 hodin na burslích naprostá nudna a nezajímavá záležitost.
Po přespání v kempu Rambouillet jsme v pátek ráno vyrazili na kraťoučkou návštěvu Paříže a a pak hurá na jihozápad do Le Mans. Celkem bez potíží jsme našli cestu do kempu a k našemu obrovskému překvapení tu letos nebyla fronta. Martin už hodinu střežil pahorek, který jsme obývali loni a tak jsme si k němu opět zajeli, vybudovali stanové městečko a vztyčili vlajky. Po ubytování a doplnění potravin proběhla válečná porada, kde se chvíli papírovalo, rozdělovaly se dresy a rozlišovací čepičky, které nám báječně vyrobili v Allstaru a nakonec měly jednotlivé týmy svou krátkou poradu, kde si naladily taktiku pro sobotní závod.
Jdeme na věc!!!
V sobotu ráno nás sluníčko vyhnalo ze stanů už brzo, což mě, Rastíkovi, Ufónkovi a Romanovi moc nevadilo, protože jsme vyrazili podniknout registraci, která probíhala od brzkých ranních hodin. Letošní sponzoři byli o něco více přejícní a tak jsme v igelitce nalezli nějaké ty sušené švestičky, něco Isostar tyčinek, perníčky a pak spoustu propagačních materiálů. Rastík ještě zaskočil zaregistrovat a zaplatit naše skvělé pomocníky a pro ty měli organizátoři připravená dokonce trička s logem závodu. Po registraci jsem se začali věnovat snídani apřípravě závodních strojů – většinou jsme je opatřovali novými ložisky od SKF, která nám v úžasně krátké, téměř šibeniční lhůtě dodali naši partneři z Heliasportu. Kdo chtěl, vyrazil na projížďku městem, která končí jediným zkušebním průjezdem trati, takže vyrazili především ti, kdo v Le Mans ještě nebyli. Zbytek zatím začal připravovat věci k transportu do depa, což je tady taková trošku vlastní disciplína. Přesně v poledne se otevřou brány do depa týmy si běží obsadit co nejlepší místo v určeném boxu. My jsme tamvyrazili s Aninou už asi o půl dvanácté a podařilo se nám frontou nějak záhadně propadnout až k bráně a tak jsme byli v okamžiku otevření asi tak v páté řadě a v klidu jsem si doběhli do našeho boxíku. Vyznačili jsme místo pro 4 týmy a vypadalo to skoro, jako kdybychom měli být v boxu sami. Netrvalo to dlouho a dorazili naši sousedi, kteří se nám snažili vysvětlit, že jsme zabrali příliš mnoho místa a že oni se tam nevejdou. Po zajímavé anglicko-česko-slovensko-španělské debatě se podařilo vysvětlit, že každý tým má k dispozici prostor 3×3 metry a my tudíž zabíráme prostor 6×6 metrů, protože je nás 40. Pro toho kdo to pořád ještě nepochopil, to zkusím zjednodušit tvrzením, že každý tým má k dispozici 9 metrů čtverečních. Jasný ne?
Box jsme postupně zaplňovali věcmi, jídlem a pitím. POdobně jako loni nás spoustou báječného zrní a především müsli sušenek vybavila společnost Emco a k pití jsme nafasovali spoustu ISOSTARu, za což opět děkujeme Allstar sportu. Ve 14:00 startovaly kvalifikační sprinty, podle jejichž výsledků se pak na startovním roštu řadily jednotlivé stáje. Třem našim týmům se podařilo kvalifikaci stihnout a nějaká místa si tak zajistit. Inlajn.Cz – Easy Riders jsme to nějak časově nezvládli a tak nám patřilo startovní místo na chvostu startovního pole.
16:00 Start
Ono ale o to pořadí na startu zas tak moc nejde, protože start probíhá tak, že na jedné straně závodní dráhy leží brusle a na druhé stojí řada bosých závodníků. Přesně v 16:00 se pak závodníci rozeběhnou přes dráhu a v co nejkratším čase si obují svoje vlastní brusle a vyrazí do prvních dvou kol. Napětí před startem je obrovské, borkám a borcům hrají svaly na nohou, potí se dlaně a nervózně podupávají jak koně před startem Velké Pardubické. Muzika hraje hlasitěji a hlasitěji, všechny smysly vnímají své okolí citlivěji a reagují na každičký drobný podnět. Letošní napětí pár borců nevydrželo a tak už v 15:58 vyrazili ke svým strojům, ale traťovým komisařům se podařilo všechny zahnat zpátky a tak v 16:00 zazněla siréna a závod na 24 hodin byl odstartován. Za Inlajn.Cz – Rolling Girls se úvodu ujala Barbara Bakošová, za Inlajn.Cz – Masters Jirka Franc, za Inlajn.Cz – Elite Honza Pecka a za Inlajn.Cz – Easy Riders Honza Hoidekr. Čas prvního okruhu dával tušit, že lotošní Le Mans se pojede v pekelném tempu a už od začátku za to borci z Levallois Soho pěkně vzali. Kromě pekelného tempa se taky dostavily pekelné teploty kolem 40°C, což na rozpáleném asfaltu na trati, kde není žádný stín notně prověřovalo každého.
Základem uspěchu je dělostřelecká příprava
Závody v Le Mans v lecčems skutečně připomínají vojenské manévry. Nejprve tím, že nedaleko závodiště vyroste stanové městečko s polními kuchyněmi a celý večer a celou noc tu panuje čilý ruch. Pak následuje přesun obrovského množství materiálu a proud lidí nesoucích něco tam a chvátajících s prázdnýma rukama zpátky připomíná mraveniště. Když už by se zdálo, že nastane trochu klid začne obrovská taktická bitva, která se odehrává celých 24 hodin. Přesně podle Murphyho zákona, že každý plán přestává platit v okamžiku, kdy se zahájí jeho realizace.
Aby všechny tyhle manévry dopadly alepsoň trochu podle představ týmů, jsou tu další členové týmu, kteří sice nezávodí, ale bez jejich pomoci by výsledky byly výrazně horší. Ano, řeč je o pomocnících neboli supportech. V našem případě měl každý tým dva až tři pomocníky, kteří se starali o měření a zapisování časů, podávání iontových a jiných nápojů, buzení spících jezdců a uspávání bdících, kteří nedokázali kvůli adrenalínu usnout. Pomocníci každého týmu si vytvořili vlastní taktiku pro střídání a tak všechny týmy šlapaly jako hodinky.
Nedokážu si představit, jak by těch 24 hodin vypdalo, bez těchto obětavých lidí.
Taktika našich týmů byla podobná a spočívala v tom, že nejprve se střídal v jezdění celý tým a po nějaké době se jeho část vypravila odpočívat. Po několika hodinách se pak odpočívající skupina vrátila na závodiště a vysřídala unavené spolubojovníky. U Easy Riders jsme to měli tak, že zhruba v 19 hodin šla pětice na 3 hodiny relaxovat a ve 22 pak nastalo střídání a druhá pětka šla na 5 hodin spát. Když mě ve dvě ráno ze sna budil budík a rozespalé hlasy okolo se probouzejících bruslařů, mumlal jsem si stejně jako spousta dalších něco jako: „Mám já tohle zapotřebí? Proč jsem sem jezdil, vždyť je to naprosté šílenství, jezdit ve tři ráno na bruslích.“ Po probuzení následovala obří dávka müsli a hurá zpátky na trať. Radost v očích první pětky se nedala přehlédnout a tak jsme jim popřáli dobrou noc a pustili se do díla. Střídání vycházelo na každého tak jednou za 45 minut a v porovnání s jízdou v deseti to sice bylo docela často, ale zato byl ten čas docela rozumě krátký na to, aby člověk stihnul vytuhnout. Mě osobně tohle střídání vyhovalo víc, na druhou stranu bylo výrazně namáhavější a síly docházely rychleji.
Kroužili jsme časy v rozmězí od osmi do deseti minut a neustále se drželi někde okolo 32. místa. Elite se vyskytovali v polovičce první desítky a bylo na nich vidět, že by chtěli ještě kousek výš. Všichni jezdci se rvali o každou vteřinku a dle taktického rozpisu točily dvě pětky po šesti hodinách. V závěru noční etapy mi přišla ta půlnoční pětka už dost vyšťavená a těžko říct, jestli nebyla šestihodinová směna přece jen velké sousto.
V noci taky došlo asi k největšímu karambolu, u kterého zasahovalo hned několik sanitek. Na konci první třetiny trati byl úsek, ve kterém dlouhou dobu nesvítilo světlo a tak se tam jezdilo vlastně po tmě a tady si někdo asi dost krutě ustlal, protože celá půlka trati byla uzavřená přenosnými kužely a lékaři zde odváděli svou práci. Když už je řeč o sanitkách a lékařích, tak zabezpeční závodů mi přišlo na hodně vysoké úrovni. V obtížných místech trati byla nepřetržitá služba, která dokázala přivolat pomoc během několika minut. V nejtěžším sjezdu s táhlou pravotočivou zatáčkou byla sanitka zaparkována permanentně a občas tam bylo dost nacpáno. On ten sjezd sám o sobě vlastně ani není nijak hrozný, ale zkuste si na zhruba 400 metrech nastoupat převýšení odpovídající 8-mi patrovému paneláku a s klepajícími se koleny se pak ze stejného kopce pusťte dolů. Jde to, ale je to tak trochu o nervech. Jakmile se začnete bát a začnete zmatkovat a brzdit je to nejkratší cesta do sanitky. V jednom kole jsem z toho kopce sjížděl s pozdějším vítězem a říkal jsem si, že bych mu mohl alespoň z kopce stačit. No, tak nemohl. Ten šílený „komár“ i v téhle zatáčce zapřekládal a zmizel do dáli. Prostě odborník, to se musí nechat.
Už bude konec?
Během ježdění mojí pětky se začalo rozednívat a pohled na vycházející slunce pod obloukem Dunlop patří k těm nezapomenutelným. Horší to pak bylo s pohledem na trať protože jsem si nevyměnil skla v brýlích a tak jsem proti tomu sluníčku jel v čirých, ale co už. V osm dorazila občerstvená první pětka a podle domluvené taktiky nám dala k dispozici 3 hodiny na zotavení, které jsme všichni využili podobně, vytuhli jsme, kde se dalo, takže o tom, co se dělo do jedenácti dopoledne vůbec nic nevím. Něco se asi dělo, protože naší ranní směnou jsme se posunuli na 32. místo a kluci nás pak ještě během dopoledne pošoupli na 31. příčku. Od jedenácti jsme pak zase jezdili všichni a ačali promýšlet taktiku závěrečného střídání. Jako finišman byl určen Honza Hoidekr a dostalo se mu té výsady, že si mohl několik okruhů v závěru dne odpustit. Ona to zas tak dobrá výsada není, protože v záverečném finiši ho čekala minimálně 2 spíš ale 3 kola a to v počasí, které bylo ještě teplejší než předchozí den.
Když byla kolem půltřetí taktika pro dojezd jasná a vyšlo z ní, že na mě už letos žádné kolo v Le Mans nezbývá, vyrazil jsem do sprchy, které jsou asi jedinou slabinou v jinak docela dobře zorganizvaném podniku. Závodů se účastní zhruba 6000 lidí a k dispozici mají všho všudy asi 30 sprch, které patří k jednotlivým dvojicím boxů. Frantíci jsou ještě ke všemu hrozní čvachtalové a tak ve sprše tráví víc jak 15 minut a fronta před spchou narůstá a narůstá a narůstá…. Po skoro třičtvrtě hodině čekání už předemnou zbývaly jen dva lidi (jeden ve sprše a jeden přede mnou), když za mnou přiběhla Míša, že Iwo havaroval (Iwův dodatek zde) a tím se nám rozpadla závětečná taktika. Se skřípěním zubů jsem z fronty odešel a nějak jsme to provizorně doladili. Protože pak už to bylo do cíle jen asi 20 minut, nemělo smysl se do sprchy vracet.
Nahrnuli jsme se na zídku před boxem nebo na tribunu nad cílovou rovinkou a napjatě sledovali poslední předávku a povzbuzovali závodníky projíždějící do dalšího nekonečného kola. Jak už jsem psal, za Easy Riders finišoval Honza Hoidekr, za Rolling Girls Martina Důbravová, za Masters Kamil Megieši a za Eliťáky se do toho opřel Petr Lochman.
Úderem 16:00 vypršel čas a závodníkům už zbývalo jen dojet poslední kolo a přišel ten vytoužený okamžik, kdy tribuny vybuchly bouřlivém povzbuzování každého, kdo se blížil do cíle. Každý, kdo přijížděl byl povzbuzován několika tisíci hrdel a vymačkával ze sebe poslední zbytky sil v závěrečném finiši.
Naše týmy se v konkurenci více jak 600 dalších týmů z celého světa vůbec neztratily.
Inlajn.Cz – Elite 7. místo v celkovém pořadí
Inlajn.Cz – Easy Riders 31. místo v celkovém pořadí
Inlajn.Cz – Masters 61. místo celkově a 9. místo v kategorii veteránů
Inlajn.Cz – Rolling Girls 158. místo celkově a 8. místo v kategorii žen
Do Le Mans jsme odjížděli s cílem dostat elitní tým do první desítky, což se podařilo. Holky zazářily 8. a Masters 9. místem. Síla Easy Riders se také projevila potvrdili, že nejsou žádným béčkovým týmem a dojeli si pro 31. místo. Myslím, že cíle jsme splnili a možná i trochu překonali.
A jedeme domů
Po skončení závodu jsme ještě nějakou dobu poskakovali po rozpálené cílové rovince a oslavovali výsledek a pak nastala ta nejotravnější část výpravy. Zabalit a uklidit všechny ty naše krámy do autobusu a po té se do něj naskládat a vyrazit vstříc domovu. Ještě jsme k hlavní bráně popovezli slovenskou část výpravy, která se domů vracela letadlem, zamávali jim na rozloučenou a pak pomalu všichni upadali do polovědomí až bezvědomí. Řidiči nám zastavili na první pumpě, kterou jsme potkali a tu jsme téměř vyjedli a vypili a podobně se to opakovalo při každé zastávce. Po dlouhých 20-ti hodinách jsme dorazili do Čech a postupně vysazovali části výpravy v Plzni, Praze a nakonec v Liberci.
Další ročník 24 hodin Le Mans je za námi a sluší se poděkovat všem, kteří se ho zúčastnili, kteří nám pomáhali před odjezdem, kteří nám pomáhali v Le Mans a kteří ním umožnili si to zase pěkně užít.
Účinkovali
| Podpora: | Rado,
Dejna, Zolo,
Honza |
|
| Masáže | Zdeněk | |
| Design dresů | Jirka | |
| Dresy a rozlišováky | Allstar / Xtrail | |
| Ložiska SKF a maziva | Heliasport | |
| Cereálie se chutí | Emco | |
| Ochrana proti slunci | Astrid Cosmetics | |
| Doprava | ČSAD Semily | |
| Závodníci | Inlajn.Cz – Rolling Girls
Inlajn.Cz – Masters
|
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.