24 hodin Le Mans sólo - 1díl? Jak Pišta k bruslím přišel
V letošním roce se do Le Mans kromě čtyř týmů Inlajn.Cz vypraví i jeden bláznivý sólista a bude se pokoušet stát historicky prvním Čechem, který pokoří v Le Mans 24 hodinovou hranici sám samotinký. Jak k něčemu takovému došlo a jak vlastně Pišta k bruslím přišel? Přečtěte si v jeho dvoudílném vyprávění.
Bylo, nebylo. Za devatero…
Tak jako mnoho jiných událostí i toto se začíná kdesi dávno v dětství, kdy jsem jednoho krásného dne dostal k narozeninám kolečkové brusle. Nebyly to žádné inlajny, ale ty typické čtyřkolečkové s pásky na přidělání k botě s nastavitelnou velikostí, aby rostly současně s bruslařovou nohou. Řádili jsme na nich jako kluci v okolních parcích až se za námi prášilo. Poté přišly do módy skateboardy, ale protože jsme si takovou drahou věc nemohli dovolit, začali jsme s bratrancem vymýšlet, jak takový skateboard vyrobit. Poté, co jsme ani na smětištích či skládkách nenašli nic vhodného ke konstrukci vzpomínaného zařízení, všimli jsme si, že kolečka u těchto bruslí nejsou k brusli napevno připevněna, ale že mají na obou oskách ten správný typ kloubu jaký je třeba na skateboard. Vyřezali jsme tedy z překližky příslušný tvar desky, brusli natáhli na maximální velikost, odstranili z ní připevňovací pásky, do desky jsme vyřízli příslušnou obloukovou škvíru do které zapadl kovový výstupek za patou, a skateboard byl na světě. Byl trochu labilní, protože kolečka (jak na šířku tak na vzdálenost obou podvozků) byla dost u sebe, ale bylo to zadarmo, s kopce to jezdilo a zatáčelo, tak co. Z druhé brusle se potom udělal ješte trochu lepší model, když jsem z brusle odřízl i tu kovovou patní opěrku, čímž bylo definitivně rozhodnuto, že jako brusle to už nikdy použít nepůjde. Tím jsem na dlouhé roky přestal mít s bruslemi cokoli společného. Pak přišly vlasní děti, dorostly sportovního věku a tentokrát jsem to byl já, kdo jednoho krásného dne přinesl domů troje pravé nefalšované in-line kolečkové brusle z hypermarketu po 400,–Kč a sady chráničů po 75,–Kč. Vzhledem k nedostatku vhodného asfaltového povrchu jsme je vytahovali jen při zvláštních příležitostech na místech k tomu vhodných, a po čase jsme je už nevytahovali vůbec – pro sportovní vyžití jsme raději volil kolo, na kterém se dalo vyrazit hned od domu bez složitého přesouvání na nějaký asfaltový plácek či kousek slepé ulice. Tím jsem podruhé přestal mít s bruslemi cokoli společného, ale tentokrát jen na pár let.
Třetí, osudové setkání
Syn začal závodit na běžkách a jeho soutěživý tatínek přeci nemohl zůstat pozadu, tak se taky přihlásil do běžkařského oddílu. Poté co jsem dva roky vymetal poslední místa na závodech jsem naznal, že bez tréninku to výš nedotáhnu. A protože v Brně zima sněhem většinou zrovna neoplývá, začal jsem na bruslích trénovat bruslící styl pro účely pozdějšího použití na běžkařských závodech. Ti kteří se nyní usmívají, usmívají se právem, stále to ještě byly ty originální hypermarketové třípřeskové brusle s originálními tvrdými kolečky, které v zatáčkách klouzaly i na suchém asfaltu, natož na mokrém či dokonce na listí. Po dvou opravdových jízdách delších než kilometr, o kterých by se ale opravdu s velkou nadsázkou dalo říci, že měly něco společného s tréninkem, jsem si všimnul, že se mi nějak ojíždějí kolečka a provedl jsem historicky první údržbu bruslí s přehozením koleček a namazáním zrezavělých ložisek. Najednou to byl fofr bez kovového skřípání, jen ty vibrace i na hladkém asfaltu a klouzání v zatáčkách mi kazily celkově dobrý dojem mého inlajnového pohybu. Poté co vzaly kolečka za své a definitivně se opotřebením rozšklebily, naznal jsem, že je čas investovat do nové techniky, protože ani ten trénovaný styl díky popsaným technickým nedostatkům nebyl potom pořádně aplikovatelný ani na ty běžky. Ale to už se začalo blýskat na lepší časy, protože jsem si na běžkách vyjel III. výkonnostní třídu, a tedy občas skončil na jiném než posledním místě. Synovi jsem pořídil natahovací brusle s ABEC5 a sobě nejlevnější kolečka 78mm a k tomu fungl nová ložiska ABEC3. Mé inlajnování v takto vytuněných hypáčových bruslích najednou dostalo úplně jiný rozměr. Mohl jsem se odrážet i do kopce a na mokru, na jedné noze šla udělat zatáčka bez pádu, zatáčky na dvou bruslích už jsem i při rychlosti chůze nemusel brát smykem a tak bych mohl pokračovat. Ložiska jsem si pěkně hýčkal a pravidelně domazával olejíčkem s teflonem, čímž jsem dosáhl toho, že z mírnějších kopečků jsem měl dojezd stejný jako uživatelé ABEC5–7. No ale pořád ještě to nebylo ono. Tuhá botka sice nijak výrazně netlačila, ale to jen v případě, kdy se přezky nechaly volnější – v tom případě prozměnu zase moc nedržela na noze. Po několika více než hodinových jízdách, kdy se mi již dařilo držet hodinový průměr na krásných 14km/hod, začaly nohy protestovat, že v takových podmínkách dále pracovat nemohou a jestli prý budu chtít nějak proklatě zrychlit, tak prý musím koupit proklatě pohodlnější brusle. Protože od nápadu k realizaci nemám nikdy daleko, navštívil jsem obratem několik sportovních prodejen, leč neuspěl, protože byl zrovna prosinec a v kurzu bylo zimní oblečení a výbava. Marně jsem prodavačům argumentoval tím, že stejně není sníh, a že set lyže+bunda+šusťáky+rukavice+čepice v takovém počasí těžko udají, zatímco se setem bunda+šusťáky+rukavice+čelenka+inlajny by udělali větší tržbu. Zadostiučiněním mi bylo alespoň doznání dvou prodavačů, kteří se přiznali k tomu, že po pracovní době tak jako já vytáhnou oblečení na běžky k tomu obují brusle a jdou si zajezdit. Jízda na kolečkových bruslích v zimě má svá specifika a není to zrovna ten sníh na asfaltu, jak by mohli někteří škarohlídové namítat, protože po něm nebylo tuto zimu ani památky. Na rozdíl od léta se dobře dýchá, člověk se nepotí a je na cyklostezce skoro sám i odpoledne, protože všichni „normální“ smrtelníci v zimě provozují zímní sporty a nevymýšlí nějaké zimo-letní hybridy.
Uštknut Le Mans
V polovině prosince jsem se účastnil kurzu pro instruktory školního lyžování v Bílé. Byla to opravdu velká sranda. Po sněhu ani památky, jen u každého sněhového děla bylo zasněžené místo o rozměrech asi 10×15 m přibližně s metrovým převýšením. Musel to být boží pohled na skupinky instruktorů, kteří na těchto brdcích předváděli jízdu v pluhu či jiné cviky. A já se těšil a současně trochu obával, co budeme dělat třetí den, na který byl naplánován carvingový oblouk. Nebudu čtenáře zbytečně napínat, carving jsme trénovali v hale na kolečkových bruslích a večer jsme si ho ukazovali na instruktážním filmu. Kromě již zmíněného carvo-filmu jsme měli možnost shlédnout i film o snow-kittingu a jako přídavek i film o 24h In-line Le Mans. Mne zaujal ten poslední, protože jsem kdysi ještě jako študák jel dvakrát na Třech Studních závod 24 hod na běžkách a byla to celkem sranda. Až na ty mrznoucí ruce a otlačené nohy. No a tak jsem se seznámil s propagátorem tohoto filmu Víťou. Dále bylo jen otázkou času, než jsme se na závod přihlásil, ale mizerné sněhové podmínky dávaly velkou naději, že tuto zimu si na bruslo-stezkách užijí hlavně ti co mají kolečka na nohách a pro okolní pozorovatele možná také o nějaké to kolečko více v hlavě. Takové příležitosti se prostě muselo využít, když už nebylo možno užívati typicky zimních radovánek.
Pokračování o tom, jak se trénuje dlóóóuhá jízda, jídlo a další důležité lidské potřeby za týden.
Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítěDiskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.