24 hodin Le Mans sólo - 8. díl. Drak Pišta a teorie relativity
V tomto díle se dozvíte, co vše se dá při závodě vidět a jak to vypadá když naprší a trať začne klouzat
Že by i krasobruslaři?
Brusle a nohy se mi nějak rozjely (samozřejmě směrem dopředu nikoli od sebe jak by se mohlo někomu zdát) točím okruhy zhruba po 16ti minutách. Asi po dvou kolech nastává slavnostní okamžik, předjíždím skejťáka. O chvíli později ovšem nastává slavnostní okamžik pro skejťáka když předjíždí zase on mne a mizí v dáli. Ale situace vůbec není tak špatná jak by na se na první pohled mohlo zdát. Únava je znát na rodinných týmech jejichž předjeté členy už ani nepočítám. Stejně tak důchodcovský vláček už mne nepředjíždí tak často. 
Slunce je definitivně za obzorem, trať je osvětlená opravdu dostatečně, akreditovaní fotografové vytáhli blesky, tak se občas rozhlížím, jestli se neblíží bouřka. Nebe se trochu zatáhlo a začal foukat chladnější vítr. Konečně je příjemný vzduch i na dýchání do kopce. Dodatečně jsem se našel uprostřed fotografie jednoho francouzského článku jak zrovna funím nahoru do „oblíbeného“ kopce.
Jede se mi fakt dobře, zdá se mi že mne přestali předjíždět individuálové a předjíždím čím dál více týmů. Vyzkoušel jsem si, že když se nenarovnám hned jak opadne při sjezdu nejvyšší rychlost, ale zůstanu ještě chvíli skrčený, tak že pořád ještě jedu stejně rychle jako ti co už se narovnali a odrážejí se a že se tímto způsobem dá sjet ještě i celý skopec k občerstvovací stanici. Opravdu jsem měl trénovat na tom záchodě, teď už je to snad polovina okruhu co jezdím v „záchodovém“ podřepu až posezu. Důchodcovský vláček nahodil dlouhý rukáv ke svým dresíkům a zrychlil.
Při jednom „záchodovém“ sjezdu k občerstvovačce jsem svědkem situace, kdy přede mnou jedou dva bruslaři, každý svoji stopu tak dva metry od sebe a ten levý je tak o metr a půl až dva více vepředu. Zezadu vpravo slyším rychle se blížícího spíďáka, současně mne zleva míjí asi dvanáctičlenný vláček. V okamžiku kdy lokomotiva vláčku doráží na úroveň levého bruslaře tento uhýbá velice zvolna vpravo aby mu vláček neohobloval levou brusli, spíďák už je přede mnou a míří stále mezi oba bruslaře. V tom se ten vpravo rozhodl, že zatočí doleva a prudce změnil směr. Spíďák instinktivně zahýbá taky vlevo, ale bruslař ho „zavírá“ takže mezi ním a vláčkem už zůstává jen asi metr a zhruba metr před ním jede v tom metrovém pruhu druhý bruslař. Rozdíl rychlostí je velký, to už se nedá ubrzdit. Spíďák si na úrovni zadního bruslaře dřepl na pravou nohu a na ní zatáčí prudce doprava před zadního bruslaře. Kvůli rovnováze má levou nohu napnutou až k vláčku a řítí se s ní jako s kosou zezadu k přednímu bruslaři. Snad deset centimetrů před nárazem už má pravou brusli tak půl metru vpravo od předního bruslaře a stále na pravé noze prudce překlopí zatáčku doleva aby mohl levou nohu v poslední chvíli zatáhnout a bruslaře neskosit. Nejsem schopen slova, na jednu stranu by si zasloužil za takový hazardní manévr pár facek, na druhou stranu dlužno dodat, že takovou parádičku jsem ještě na kolečkových bruslích neviděl a byl by to možná problém i na ledě kde nehrozí že uklouznou kolečka.
Schema manévru (V-vláček, B-bruslaři, S-spíďák, Já-já)
V |
V . \
V B |
V . /
V / B
V |
V |
V S
V
V
V
.….…Já
Ach ty bláznivé vláčky
Jak se zvětšuje rozdíl rychlostí mezi pomalejšími individuály a rychlovláčky, byl jsem párkrát svědkem toho, jak se musel vláček rozpadnout na prvočinitele aby nepřeválcoval osamoceného bruslaře. Kolikrát to z povzdálí vypadalo komicky, jak místo toho aby opticky větší a těžší vláček odrazil osmocence na bok, se sám rozpadne jak když se voda rozstříkne o kámen a jak se potom rychle zase všichni chaoticky chytají do původní formace. Jednou jsem si nechtěně na rozrážecí šutr zahrál i já. 
Při jednom ze sjezdů kolem mne jede jen o něco málo rychleji vláček individuálů a volají ať se napojím. Odmítavě vrtím hlavou. Nikdy, opakuji nikdy se nebudu účastnit něčeho tak pochybného a nebezpečného jako jsou vláčky. Mám s nimi své zkušenosti.
Blíží se půlnoc, individuálů očividně ubylo, protože mne zdraví týmoví závodníci což ješte odpoledne a navečer nebývalo zvykem. Nadávám na šílené nebezpečné a bláznivé vláčky míjející chudáky osamocence bez varování nepřiměřenou rychlostí čímž jim kolikrát berou i tu poslední špetku sebevědomí. Najednou se dívám, že mne vo fous minul šílený nebezpečný bláznivý vláček vedený jezdcem ve spřátelené kombinéze Suzuki inlajn.cz a ještě mě povzbuzuje. No dobrá trošičku upravíme hodnocení a zůstaneme u mírnějšího názvu bláznivé vláčky. Přeci nebudu šílenci nazývat spřátelené členy české výpravy, co by si o mě pomysleli. A kdo ví, třeba se další rok budeme zase potkávat na dráze v Le Mans.
A bude se klouzat
Je asi čtvrt na dvě v noci, začíná mrholit, expresní a rychlíkové vláčky mají zpoždění (= předjíždějí mne pomalejší rychlostí). Na vlhkém asfaltu jsem prudký sešup ještě dvakrát sjel jakoby na suchu, ale spíďáci a rozbruslovači zvolnili (to jako že se ještě před sešupem nerozbruslovali aby jim to jelo rychleji), takže jezdí skoro stejně rychle jako „normální lidi“. Potom déšť dost zvydatnil.
Ve spodní části sjezdu vidím jak dva bruslaři leží na zemi a třetí ještě jede po boku po asfaltu asi tak 10m než ho to vynese na kamínky vedle tratě kde zůstává ležet. Mám co dělat abych zvládal zatáčku i z nižšího rozjezdu tak nemám ani čas se otočit. Spíďáci a rozbruslovači se zařadili mezi brzdiče. Já nemůžu, protože jsem se brzdění v tréninku nějak opomněl naučit takže je třeba přehodnotit současnou sjíždějící suchou metodu a nasadit metodu mokrou. Ta spočívá v tom, že jedu po levém okraji dráhy a když potřebuji zastavit, tak přejedu betonový pás s umělými hrby (tedy mezi těmi hrby, jinak by mě spolehlivě zastavily ty hrby a to nadobro) a v mokré trávě počkám až se to samo zastaví. Pak se došmatlám zpět na asfalt a znovu. Mno, sjížděcí metoda je to sice dobrá ale tím šmatláním zpět se ztrácí drahocenný čas. Okouknul jsem jak někteří rozjetí nešťastníci vjíždějí na trávu, tam zatáčejí smykem jako na lyžích čímž jim uklouznou brusle a oni potom pokračují v jízdě po boku nebo zadku až do zastavení. Opodál stojící záchranná služba na to nevěřícně kouká a kroutí hlavama.
Na další kolo chystám vylepšení. Po přejetí betonového pásu a vjetí na trávu zatáčím vpravo abych jel rovnoběžně s tratí, takže po zastavení udělám jen úkrok na betonový pás a jsem zpět na trati. Po pár metrech betonový pás končí a protože je tráva ve stejné úrovni jako asfalt dochází k zavedení dalšího zlepšovacího návrhu. Po prozjetí přejíždím na trávu, jedu asi 20 cm od asfaltu a jak se rychlost sníží tak vyjedu zpět na asfalt ještě než se úplně zastavím. Je to takový slalom na hraně mezi trávou a asfaltem pracovně nazvaný „sjezd kopce metodou 4× hup do trávy“. Pouštím to až z místa kde začíná dolní zatáčka ale přesto to je pořád ještě dost fofr. Pravá brusle mi najíždí na kamínek a zasekává se, bleskurychle přenáším váhu na levou brusli, kvůli obavě z podkouznutí zvětšuji poloměr zatáčky a pokládám pravou nohu na zem. Za mnou se ozývá brzdění. Otáčím hlavu co se děje a přestože ke kraji tratě zbývá ještě metr, nebylo za mnou jedoucímu spíďákovi jasné, jestli to zvládnu a nevjedu mu do dráhy. Rovnám pravou brusli a když cítím, že drží směr s levou opět utahuji zatáčku abych nevyjel ven a chci na ní přenést část váhy když v tom druhý kamínek znovu zasekává pravou brusli. Noha se opět reflexivně zvedá, opět zvětšuji poloměr, ještě že spíďák přibrzdil, teď už bych byl v něm. K čáře zbývá už jen 20 cm, nejnižší místo zatáčky je ještě kus přede mnou, rychlost už sice neroste ale ještě jeden kamínek a můžu si zrovna ustlat vedle dráhy. Naštěstí na mne osud narafičil jen tyto dva kamínky, ale stejně tomu nemůžu uvěřit, že jsem to zvládl. Kdyby mi někdo při tréninku řekl, že v tom největším fofru v zatáčce na mokru mám zvednout ze cvičných důvodů jednu nohu, že by se mi to mohlo třeba někdy hodit, tak bych si asi významně poťukal na čelo.
Při jízdě se mi nezdá, že by nějak moc pršelo, je to takové příjemné ochlazování, ale při pohledu proti osvětlující lampě to je pěkná sprcha. Trať se poněkud vybruslařila (obdobný význam jako vylidnila v případě bruslařů) takže mám lepší pocit ohledně volného prostoru pro případ nenadálého manévru. Ale je to jen relativní, protože na kluzkém povrchu se nedá udělat prudká klička takže je vlastně z tohoto pohledu stále stejná hustota bruslařů. To je ta relativita.
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.