24 hodin Le Mans sólo - 11. díl. Drak Pišta je v cíli Le Mans
A máme tu konec závodu kterého jsem se dožil ve zdraví.
Zvyknout se prý dá i na smrt
Znám pořekladlo že zvyknout se dá i na smrt a o bruslení to myslím přeneseně platí přesně. Jak člověk za ty kilometry otupí, začínám se sadisticky těšit na ten sešup. Za prvé proto, protože tím pádem mám za sebou ten nejhorší dokopec a za druhé, že se pořádně svezu dolů. Nahoře nebrzdím, člověk se jen nervuje a dole to pak podle mne jede stejně rychle jako když nahoře brzdím. Výhodou nebrzdění je že si tak člověk alespoň ušetří nervy. 
A máme tu druhou hodinu po poledni. Pokud by si někdo myslel, že to je čas na poobědovou siestu tak se škaredě mýlí. Blíží se konec, tedy konec závodu né že já bych byl na umření. Osamocení rychlíci a rychlovláčky zvýšily tempo, zjevně dohání noční dešťové zpoždění. Vítr je stále nepříjemný nyní fouká 24km/h. Škoda že se už závod chýlí ke konci, že už jen dvě hodinky. Přicházím totiž vláčkům na chuť. Za těch pár jízd jsem se už naučil za jízdy i mírně pochrupkávat. To se mi ale jednou málem stalo osudných, protože jsem si v rámci duševního odpočinku na chvíli zavřel oči a najednou cítím že vagónek přede mnou rychle vybočuje. Otevírám oči, část vláčku přede mnou je rozpadlá, já mířím na dva až tři metry přede mnou jedoucího pomalejšího osamocence a stále mne tlačí zbytek vlaku za mnou, zjevně se také kochají nebo jsou alespoň hluboce zahloubaní. Předvádíme bleskový rozpad vláčku na prvočinitele, tedy něco co by se dalo popsat „jako když střelí do hejna vrabců“. Naštěstí žádnej mrtvej ani spadnutej. Bohužel nám ale při tomto rozpadu ujela přední část vláčku. Skládáme tedy dohromady takzvaný zbytkový vláček. Po chvíli je jasné, že tahouni byli v té ujeté části. Zbytek kola dojíždím metodou „hup z vláčku do vláčku“. To je ta správná závodní zábava.
A blíží se konec
A máme tu půl čtvrté. Po dvaceti třech a půl hodinách v Le Mans si našinec může myslet, že už všechno na trati i v okolí viděl a že ho nic nemůže překvapit. To je ale na omylu neboť se objevil zcela nový do té doby nevídaný jev. U občerstvovačky se pod podchodem ve stínu začínají houfovat závodníci. Postávají vedle tratě u občerstvovacího stánku a popíjejí vodu. Dalším méně překvapivým a do jisté míry i očekávaným jevem je zvyšující se rozdíl rychlostí mezi odpadajícími individuály, rodinnými týmáky a dohánějícími spíďáky. Do kopce za startem předjíždím jednoho individuála který má v jedné ruce banán, ve druhé láhev s vodou a dle klátivých pohybů soudě nemá šanci se už na vrchol vyškrábat. Jaké je však mé překvapení, když mne o půl kola později předjíždí. Ne nějak závratně rychle, ale předjíždí. Tak to tedy ne, přece mne nepředjede kdejaký klátící odpadlík. Rychle se vrhám po nejbližším vláčku a takto motorizován mu znovu ujíždím.
Za chvíli to všichni budeme mít za sebou
Na poslední kolo fasuji od supportíka plyšového dráčka coby maskota a projíždím pod časomírou 15:50:39. To je dobrý, měl jsem obavu abych neprotnul časomíru tak minutu před koncem a nemusel se tak trmácet ještě kolečko navíc. Rozhlížím se kolem sebe a připadám si jako v jiném světě. Jako bych se mávnutím kouzelného proutku dostal do štrůdlu fotbalových fanoušků jedoucích na bruslích fandit na zápas. V rukách vidím další maskoty, několik týmáků z jednoho týmu jedou za ruce a se šálami kolem krku doprovázejí nosiče časoměrného čipu, další jsou vybavení jako na karneval na bruslích, jiná skupina má v rukách vlajky a v nejvyšším bodě tratě pod nadchodem s nápisem Dunloop postávají skupinky závodníků a nechávají se fotit opět závodníkem s číslem. Okolo panuje taková slavnostní atmosféra. Při sjezdu nejprutšího kopce se dráčkovi ohnula hlava jakoby se ohlížel nazpět, ale při zpomalení do kopce až se zase díval normálně dopředu. Mezi námi se stále proplétají spěchající spíďáci. Naposledy si vychutnávám dlouhý sjezd, teď už to nikam neženu jedeme dolů nikoli v zástupech ale spíše v chumlu až hejnu. Ve spodní pravé vracečce jedu tak zhruba středem dráhy když do mne někdo zezadu trochu vrazí. Je to jeden z těch rychlých černochů, hned brzdí, kontroluje jestli jsem nespadl a ptá se je-li vše v pohodě. Mávám na něj rukou že je vše OK ať jede, tak ještě jednou mávne na usmířenou a mizí kdesi vepředu. Pod kopcem už se vláčky netvoří nyní to jsou spíše takové bruslící diskusní skupinky. U mne ale opět vítězí lenost, nechce se mi samotnému proti větru a tak najíždím zezadu na jednoho vytipovaného týmového osamocence. 
Nechce se nechat jen tlačit, volí jiný druh zapojení dává dozadu ruku, já se jednou rukou chytám, druhou schovávám dráčka mezi nás pro
znížení odporu vzduchu a zabíráme. Dle postavy to není žádnej spíďák, spíše slušně živený rodinný týmák tak o hlavu vyšší než já. Brusle také fitnesácké jako já, ale zabírá jako o život. Nezůstávám pozadu a tlačím co to jde. Náš „duo finiš vláček“ (jak jsem si pracovně tento vláček nazval) záhy nabírá až neskutečnou rychlost a stává se široko daleko nejrychleji se pohybujícím objektem. Až v půlce kempové rovinky nás předjíždí spíďácký expres. Je to poslední kolo, tak do toho dávám vše ať si to pořádně užiju. Tři zatáčky před cílem už to vypadá na upadnutí nohou, další takovou jízdu bych už asi nepřežil. Na začátku cílové rovinky si děkujeme a odpoutáváme se abychom si těď už v klidu užili ty poslední metry. Až dodatečně se z výsledků dozvídám, že to bylo mé nejrychlejší kolo za celý závod. Tak tomu tedy říkám pravý finiš. Když se blížím k české střídačce (to jsou výrazy skoro jako v hokeji co, česká střídačka) vidím Baluda jak stojí na hrazení mezi tratí a boxovou uličkou s foťákem. Všude šílený rámus, mávám na něj a naštěstí si mne všímá tak je můj triumfální poslední průjezd cílové rovinky s dráčkem zaznamenán na příslušné paměťové médium. 
Za cílem stojí pořadatelé a už nikoho nepouští dál na trať, docela to chápu, po těch hodinách už je z toho člověk takovej otupělej tak by klidně pokračoval dál. Stojím v hloučku závodníků, zdravíme se s ostatními individuály, třepeme si rukou, poplácáváme se po zádech a gratulujeme si k úspěchu a přežití. Mám za sebou 45 okruhů, 188km a celkové převýšení více než 1350m.
Diskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] : : : reaguj :
PRosím Tě, Pišto, malý dotaz…jak dlouho jsi pak nechodil po tomto závodě? ch.
[2] : : : reaguj :
Charibda se ptá kvuli pronajmu invalidního vozíku 
[3] : : : reaguj :
to víš, ona totiž Charibda již jednou pronájem vozíku sháněla, to když si v pondělí koupila brusla a v sobotu jela marathon v Praze….naštěstí se dobelhala domů a pak se už ani nehla…tak doufám, že Pišta napíše, že byl týden neschopný pohybu a mne takové ohavné myšlenky na Le Mannes přejdou 
[4] : : : reaguj :
…a to jsem zapomněla připsat, že jsem po tom Vltavském maratonu upadla do týdenní deprese, to když jsem na startu ohodnotila jednoho pána slovy:tohodle dědouše předjedu, pleš, břicho a fitnessky horší než já…dal mi takovou kládu, že ještě dnes, když ho vidím na závodech, uctivě smekám helmu a klaním se k zemi s omluvami za mou pýchu… 
[5] : : : reaguj :
…a to jsem zapomněla připsat, že jsem po tom Vltavském maratonu upadla do týdenní deprese, to když jsem na startu ohodnotila jednoho pána slovy:tohodle dědouše předjedu, pleš, břicho a fitnessky horší než já…dal mi takovou kládu, že ještě dnes, když ho vidím na závodech, uctivě smekám helmu a klaním se k zemi s omluvami za mou pýchu…
Přidal(a): Jana 21. 11. 2007 St 21.32
[6] : : : reaguj : web
Charibdo, ohavné myšlenky na Le Mans nezaháněj… A šup do dvojice! Ať tam s Vládikem neblbneme jediní češi… Přece není nad to znát dopředu den své smrti (jen nevím, jestli to přijde už 28., nebo až 29. června )…..
Přidal(a): Jana 21. 11. 2007 St 21.54
[7] : : : reaguj : web
Jo, a Pištovi samozřejmě posílám gratulace a poděkování za krásné čtení. Bylo inspirativní! To se počítá
[8] : : : reaguj :
[7] Pro Jana : Tak za prvé, jaké bylo!! Ještě není konec, ještě jsou připraveny dva díly, které snad odpoví na nějaké vaše dotazy. A za druhé po příjezdu do ČR kde jsem si půlku cesty odřídil, jsem se necítil nijak hůř než po cestě tam. Snad jen, že na benzinkách se vystupovalo z auta opravdu těžko (trochu jsem při té příležitosti záviděl kaskadérům z některých filmů katapultovací křeslo) a i to sehnutí k benzínové nádrži či zavázání tkaniček bylo v příslušných partiích cítit. Asi byla chyba zout po závodě ty brusle. Dokud jsem je měl na nohou, nic nebolelo, jak jsem je vyzul a chtěl chodit, hrůza, ale v té euforii z přežití a dojetí až do konce se to dalo celkem slušně vydržet.
[9] : : : reaguj :
[6] Pro Jana : Mám výmluvu, nemám dvojici
[10] : : : reaguj : web
[9] Pro charibda : Letos to jedu s týmákama ale pro příští rok nic neni vyloučeno. Co ty na to?
[11] : : : reaguj :
[10] Pro Valec : Letos,jako příští rok 2008? A příští rok jako 2009? No, pokud nebudu těhotná nebo v šestinedělí tak klidně
[12] : : : reaguj : web
[11] Pro charibda : jj…přesně takhle jsem to myslel