Mallorka in-line 2008

Jakožto bruslařka (ženského pohlaví) jsem letos zaplesala, neb se po lo�ské a ryze pánské jarní přípravě na Mallorce mužská část usnesla, že letos se smíme zúčastnit za určitých podmínek i my. Po důrazném varování, že se bude makat, a veškeré romanticky a žensky zavánějící touhy a přání (nakupovat, slunit se atd.) budou po zásluze potrestány, jsem s nadšením začala balit.

Letošní složení výpravy bylo více jak dvojnásobné, k Bobovi (jediný pozůstalý) se přidala Nika, Libor, Zorg, Marta, Jarda a Bára, naše kolegyně zo Slovenska. Jak to na Mallorce probíhalo, si otrlé duše mohou přečíst na následujících řádcích.

Neděle 9.3.2008 Kolem půl dvanácté v noci to začíná vypadat, že odjezd je v nedohlednu. V základním táboře u Zorga probíhají urputné boje. První z nich svádí Zorg – jeho kolo stojí v obvyklém stavu v předsíni (ostatní kola jsou složená v krabicích), a Zorg začíná přemýšlet, co asi by mohl na Mallorce potřebovat. Druhý boj probíhá v autě. Libor a Jarda se snaží o vtěsnání věcí do auta. Auta však nejsou nafukovací. Nakonec se Zorgův důmyslný plán sbalit se až po plánované době odjezdu ukáže jako myšlenka hodná génia – jeho dopravní prostředek se z logistických důvodů musí umístit na střechu.

Pondělí 10.3.2008 Po půlnoci jsme stále v Plzni. První posádka (Nika, Jarda, Zorg, Marta) už míří směr Mnichov, druhá posádka (Libor, Bob) se jede projet do Nýřan. Bob si půjčil notebook, který nelze nabít, a tak v noci shání náhradu. Na letišti vše probíhá hladce, o únavě nemůže být ani řeč – Libor a Jarda mají nejvíce energie, po zaparkování auta se dokonce neváhají projít pár kiláčků na čerstvém vzduchu. Po příletu na Mallorku vnímám u svých kolegů (obzvláště u jednoho velmi vysoký stupe� nevyspání a rozladěnosti, a tak (i přes touhu okamžitě nasadit brusle a vyrazit) upadám jako ostatní do odpoledního spánku.

Úterý 11.3.2008 Po včerejší výtečné večeři jsme dohodli bojové plány na dnešní den, avšak avizované ranní vstávání zvládl jenom Bob (bydlí totiž se mnou, takže musel vylézt, i když nechtěl . Po ranním pokusu o plážový poklus jdeme zničit zbytky snů ostatním. Odjezd na brusle se protahuje, někteří členové se neumí vypravit, někteří disponují stoickým klidem a nereagují na výzvy k pohybu. Nakonec vše dobře dopadá, a tak po nalezení nové části stezky obdivujeme povrch, neobdivujeme počáteční stoupání a vyrážíme se projet do „zahrádek,“ tedy míst velmi vhodných k bruslení. Cesty jsou povětšinou naprosto luxusní, jásáme nad sluníčkem, okolní přírodou i ohleduplností velmi ojediněle se objevivších vozidel. Po dojezdu na místo se vrháme na pokusy o techniku. Osobně dojdu po pár jízdách k přesvědčení, že povrch není dostatečně hladký, a tak se ho pokusím obrousit vlastními prostředky. Přestože oproti ostatním bruslařům připomínám spíše obrněný transportér, najdou se místa dokonale neuzpůsobená jízdě „jak široká, tak dlouhá.“ Bob se odpoledne rozhodl zhatit Liborovy plány na lehké vyjetí na kole. Plánovaný výlet na kouzelné místo s názvem Cala Pi se ukáže býti delším, než se Bob domníval, a tak se plánované vyjetí mění v boj o přežití. Samozřejmě přeháním, tak daleko to nebylo, obzvláště já jsem nadšená (opět). Sedím poprvé na vypůjčeném silničním kole, a je to fakt krása.

Středa 12.3.2008 Ranní vyběhání bylo posunuto o půl hodiny dopředu, přesto se organismus některých členů stále brání takovýmto nehumánním praktikám. Výjimkou je Bára, která včera odpoledne dorazila z Vídně. Myslím, že při odjezdu na dopolední bruslení už začíná litovat, že se přidala k naší bandě, neboť čas odjezdu je stále chápán velmi individuálně. Jarda se neúčastní vůbec. Včera večer jej trávicí ústrojí přinutilo nechat paní na recepci velmi netradiční dárek a od té doby trénuje na zcela jiných místech, než my. Počasí je naprosto fantastické, Libor už zaznamenal o dva odstíny tmavší barvu. Mě sluníčko oslepuje natolik, že po odbočení u nádherného větrného mlýna (které jsou na Mallorce téměř na každém kroku) nečekaně ztratím schopnost efektivně brzdit (tuto schopnost jsem mimochodem ještě nenabyla). Ano, pokusila jsem se zbořit středně vysokou zídku, bohužel můj úmysl nebyl korunován úspěchem. Snad příště. Odpoledne se na kole rozhodneme prozkoumat pobřežní stezku směrem do 15km vzdáleného hlavního města. Po ztrátě a nálezu Boba a malém zmatení orientačních smyslů nacházíme správnou stopu a v řadě jak husy za sebou míříme směrem k historickým skvostům. Pobřežní stezka je sice určena cyklistům, ale při jejím budování udělali soudruzi zásadní chybu. Kromě její pochybné šířky naše mozky nechápou nečekané překážky a občasné ostré zatáčky, za které by díky vysokým zdem dohlédl jedině bystrozraký. My schopností prohlédnout předměty nevynikáme, a tak se naše jízda odehrává ve stylu brzda plyn. Po dosáhnutí našeho cíle dáváme zpátečku a s vidinou skvělé večeře šlapeme zpět.

Čtvrtek 13.3.2008 Čas ranního vyběhání překvapivě zůstává stejný, docházka nikoli. Tentokrát se definitivně vzdal Bob, neb se zasekl v záchodové míse. Jarda tam zůstává stále. Vzdálenosti dopoledních tréninkových pokusů narůstají geometrickou řadou, puchýře (obzvláště Liborovy) taktéž. Na nejvzdálenějším místě dnešní bruslařské trasy pánové ladí materiál stylem „čím víc měkkých věcí do brusle narveš, čím lépe nohu oblepíš a čím méně brusli utáhneš…tím budeš mít lepší pocit, že jsi pro své drahé chodidlo něco udělal.“ Odpoledne se po dlouhém snažení zamotat se na kruhových objezdech a nalézt co nejvíce slepých ulic začíná kazit morálka, a tak se po rozhodnutí těch nejrychlejších vyjet opět směrem ke Cala Pi (což je do kopce) najdou první kamikadze. Dámská část týmu se vzbouří a vzhledem k unaveným svalům a nedostatečnému ošacení (dneska velmi silně fouká) se rozhodne jet svou vlastní cestou. Ve výsledku u večeře zjistíme, že jsme se minuli o deset minut a jeli jsme téměř stejnou cestou. Stane se, no. Abych nezapomněla – dneska jsem si nijak neublížila. A taky to nechápu.

Pátek 14.3.2008 Ranní vyběhání je pro většinu účastníků velkým šokem, neboť nepřijde Bára, a Zorg vyrazí s předstihem. Co se stalo? Vzhledem k mému bruslařskému vybavení (jako jediná nevlastním speedové brusle) jsem se rozhodla doprovodit protentokrát mé šťastnější kolegy na kole a vzdát se pravidelných sprintů ve snaze dotáhnout ostatní. Libor, který dobrovolně všechny, všechno, všude a na všem odtahal (budiž mu za to dík), je totiž rychlý. Tedy rychlejší než já. Morálka minulého dne se nelepší, takže Zorg ujíždí sám do neznáma (což jsme tedy zjistili až večer), Marta a Bára jedou do Palmy (dle našeho původního úsudku se Zorgem), a trojlístek Libor, Bob a Nika se vydává přes zahrádky směrem k vrcholu Ronda (bez úmyslu vyšplhat se na vrchol). Naším cílem je architektura menších měst, konkrétně kostel. Kostel jsme úspěšně našli, ale při cestě zpět jsme zjistili, že původní cíl naší cesty byl o blok vedle. Návrat se však již nekoná… Dnešní den přinesl nečekané rozuzlení. Konečně jsem vyhrála spor s přehazovačkou, problém byl v přílišné něžnosti a malé vytrvalosti snažení. Motto zní: brutalita a výdrž! Škoda, že dnes večer to kolo vracím.

Sobota 15.3.2008 Ranní vyběhání se mění na ranní hledání půjčovny aut, které se posléze ukáže jako bezpředmětné. Stačí v recepci ukázat na auto, a do dvou minut stojí před branami. K tomuto poznání jsme však došli až poté, co jsme prošli asi polovinu půjčoven. Po ránu samozřejmě zavřených. Na dnešek plánovaný den volna a výlet do vzdálenějších koutů Mallorky může začít, posádka je však opět jiná oproti očekávání – Zorg zůstává na marodce, nastupuje odpočinutý Jarda. Po hodince jízdy jsme téměř na místě určení. Severní výběžek Mallorky skýtá nádherné pohledy a zákoutí, a tak tu focením a koukáním strávíme několik hodin. Dalším bodem programu je Valdemossa, kde kdysi přebývala a tvořila George Sandová se svým tajným milencem Frédericem Chopinem. Po zásahu vyšší moci se cíl cesty mění na prohlídku hlavního města, romantické horské městečko a klášter odsunujeme na jiné dny, v mém a Marty případě roky. Poslední večer se oproti předešlým dnům nese v poněkud smutném duchu. Marta a Zorg nejsou fit a leží, Bára a Jarda jsou unaveni a leží, jen Libor, Nika a Bob chrání svou čest a otvírají poslední láhev vína. U toho leží.

Neděle 16.3.2008 Zde mé vyprávění končí, neboť má osoba spolu s Martou dnes v 07:15 opouští hotel, Arenal, a následně Mallorku. Je nám to opravdu líto, ale nedá se nic dělat.

*P.S.: Všem spolubojovníkům bych chtěla poděkovat za skvělé zážitky, příští rok se těším. Už jsem vyčlenila prasátko, a dokonce jsem už začala spořit. Zatím lehce – na dně se válí třicet korun. Všem ostatním, kteří se dobrali tohoto vzdáleného konce, bych chtěla vzdát hold a obdiv. Obzvláště osobám literárně citlivým… *

Do ukorÄŤulkovania

Nika