Jizerská padesátka z pohledu bruslaře

.{rel: lightbox;}Před necelým měsícem jsem dojel závod, který se jel v okolí Bedřichova.V rámci zimní přípravy na letní sezónu inline bruslí jsem zvolil tradiční závod, Jizerku. To jsem se nechal ukecat od kámoše, že si sjedeme kratší, 25 kilometrů dlouhou trasu. Předvánoční týden v italských Alpách byl ve znamení strategické přípravy. Na otázku jestli si uvědomuje, že na jizerské magistrále nebudou vleky ani lanovky jen odpověděl: „Zatím se sžívám se sněhem“.

Už začátkem listopadu jsme poctivě chodili jednou týdně na squash, abychom nabrali fyzičku. Pořádně jsme si squashové zápasy užili. Týden před závodem jsem poprvé okusil v zimní sezóně běžky. Sníh nepřál abych okusil bílou stopu dříve. Po prvních 2 kilometrech následovalo rychlé vystřízlivění. Pochopil jsem, že Jizerka bude studené peklo. Bohužel 2 prkna nebylo 8 koleček. Začal jsem být nervózní, ale po příjezdu do Liberce už jsem byl smířený, že dojedu na chvostu, pokud vůbec dojedu.

Ráno jsem zkontroloval teplotu. Pohybovala se okolo –5 stup�ů. Byl jsem přesvědčený, že termoprádlo mě dostatečně zahřeje, zvlášť když budu v pohybu. Při příjezdu do Bedřichova jsme já i můj ukeckámoš zamířili k červeným stanům Swix a svěřili své běžky do rukou odborníků. To se vzápětí ukázalo jako obrovská výhoda. Co mě však znepokojovalo byla teplota. V Bedřichově bylo –8. Čekání na start bylo dlouhé. Už jen proto, že byla zima a já se bál ztuhlosti. Tak jsem skákal a snažil se hýbat.

Pak to přišlo.Volání na start. Opatrně, ale odhodlaně jsem šel na startovní čáru. S větou „Uvidíme se v cíli“ jsem se vrhl na trať. První 2 kilometry se nesly v duchu barevného hada složeného se závodníků první vlny.Já už se po 2 kilometrech těšil na první občerstvovací stanici na 7. kilometru. Přibližně kilometr před občerstvovačkou jsem se chytl jednoho vzhledově ostříleného borce. Při zastávce v „boxech“ se mě ptal za kolik to tak jezdím. Myslím, že moje odpověď, že to jedu poprvé, mu vyrazila dech. Pustil jsem se do 2. etapy. Zdála se mi nekonečná. Krátce po první zastávce následoval obávaný stoupák. Přes 2 kiláky dlouhý kopec mě ale nezaskočil. Předjížděl jsem všechny v dohledu. Ocenil jsem práci techniků Swixu a řítil se dopředu. Následný sjezd dolů mě zase pořádně zabrzdil. Nadával jsem na velkou mazací komoru a ostatní rychle smazávali náskok, který jsem si pracně vydobyl při cestě nahoru. Druhá zastávka a doplnění tekutin přišla vhod. Ted už jsem myslel jen na jedno. Doklepnout to.

Do cíle chybělo už jen 10 kilometrů. Na 18. kilometru jsem myslel, že to hodím někde do příkopy. Byl čas na energetickou bombu. Koncentrát Speed8 mě naspídoval a já se dal na konečný dojezd. Necelých 5 kilometrů před cílem jsem viděl už jen bílou stopu a své pohyby už jsem ani nevnímal. Jakou jsem měl radost, když jsem uslyšel zvuky ze stadionu. Příjezd do cíle byl pro mě vysvobození a já byl bohatší o jednu zkušenost. Jsem strašně rád, že jsem si vybral rychlobruslení na inlajnech a nemusím mrznout někde na běžkách.

Celkové umístění na 374. místě v čase 2 hodiny a 1,55 minut beru jako úspěch. V kategorii jsem dojel na stém místě. Příští rok se mi čas povede sklepnout určitě pod 2 hodiny. Původní hodně ambiciózní cíl dojet v první stovce se rozplynul už na prvních 20 metrech, tak snad jindy.

Rosťa Valový – Válec