Jak se bruslí v Holandsku
Už je to několik týdnů nazpět, co jsem se chtěl s vámi podělit o bruslařské zážitky a ještě dalších pár týdnů navíc, co jsem se vrátil z Nizozemí. Konečně usedám ke svému počítači a začínám vyťukávat první slova a utřiďovat si myšlenky. Avšak za tu dobu ze mě stačilo opadnout prvotní nadšení, na základě kterého jsem chtěl tento článek napsat. Byl jsem snad spící Růženkou v jednadvacátém století odstřiženou od zásadních médií či komunikačních kanálů? Ba ne. Jen pro můj nynější širší zájem o brusle jsem pronikl trochu hlouběji mezi komunitu bruslařů – inlajňáků. Chtěl jsem vám popsat, co jsem si letos sám dvakrát prožil na vlastní brusle v Rotterdamu.
Bral jsem to jako jedinečnou událost, která není častá ve světě. Jenže po prošmejdění několika serverů, zabývajících se in-line skatingem, jsem zjistil, že „ojedinělá“ akce v R´damu není vůbec ojedinělá a že ji znají i obyvatelé četných evropských měst a „dokonce“ i v několika městech v Čechách.
Přesto jsem se nakonec rozhoupal a vypovím vám svoji zkušenost.
Díky okolnostem a osudu jsem mohl pobývat více jak půl roku v Nizozemí, v provincii Jižní Holandsko, poblíž města Rotterdam. Do mého příjezdu jsem si myslel, že největší přístav světa je „jen“ špinavý přístav plný chaosu. Naopak. Velmi moderní velkoměsto s pulzujícím životem, které žije nejen byznysem, ale i uměním, kulturou a sportem. Navzdory tomu, že národním sportem je kopaná, že jedním z nejpoužívanějších dopravních prostředků je kolo, mnoho Holanďanů miluje kolečkové brusle a vlastně i „zimní“ brusle na led. Rovina, mnohasetkilometrové cyklostezky, vynikající asfalt, různé tréninkové ovály a dráhy otevřené veřejnosti působí jako podhoubí pro výskyt nádherných hříbků v podobě bruslařů. Bruslí všichni napříč generacemi i sociálním postavením. A bruslí nejen na stále módních in-linech, ale nemálo jezdců obouvá klasické dvouřadé brusle, nad kterými leckterý našinec ohrnuje nos.
Dvě města
Tak jako u nás je patrný mnohorovinný souboj mezi Prahou a Brnem, tak je cítit určitou soutěživost mezi Amsterdamem a Rotterdamem. Dle mého názoru si co do četnosti, pestrosti a kvality letních aktivit, pořádaných (někdy jen za podpory) jednotlivými radnicemi, vede o kousek ta rotterdamská. Mezi dnes už známé a označené slovem „tradice“ patří tzv. „Rotterdam Wednesday Night Skate“ neboli středeční večerní bruslení Rotterdamem, které probíhá každé letní prázdniny. Holandské vakace trvají jen šest týdnů, to znamená zhruba do poloviny srpna. Tamní bruslařské sdružení a komunita pořádají tento svátek za podpory města a policie a sponzorů. Měl jsem to štěstí být dvakrát přitom a být součástí této masové akce…
Díky tradici a médiím se o bruslařských středách ví. Vědí to nejen samotní účastníci, ale i řidiči, které čekají určitá omezení v dopravě, cestující, protože je omezená i městská hromadná doprava a obyvatelé, kteří jsou leckdy kulisou a diváky „průvodu“. Sraz kolečkářů je po sedmé hodině v samotném centru R´damu na velkém náměstí, které o sobotách slouží jako obří plocha pro trhy. V tomto místě probíhá řazení jezdců, policie, organizátorů, zdravotníků a sponzorských vozidel. Potkat tu můžete kde koho, známí zdraví známé, party si dávají dostaveníčko, jsou tu rodiny s kočárky, malí caparti na brusličkách, cyklisti. Všichni jsou pestře oblečeni, někdo to bere sportovně, jiný dává přednost street, casual, disko, hiphop, techno stylu, jiní to berou z humorem a mají netradiční úbory či paruky. O půl osmé se dává had do pohybu. Vpředu jede policie, poté několik jezdců z řad pořadatelů držících červenobílou pásku, před kterou nikdo nesmí. Pak následují jezdci „proložení“ sponzorskými auty (zase tolik jich není). Díky téměř všudypřítomné hudbě si vzápětí připadáte jako na nějaké street párty, chce se mi napsat na bruslařské Love Parade (ale tam jsem nebyl). Na některých vozidlech je připevněna aparatura a z každá vyluzuje jinou hudbu. Auta jsou od sebe v dostatečné vzdálenosti, takže se navzájem hudba neruší. Masa lidí si to po silnici, která patří jenom jí, razí centrem směrem ven z města. V rizikovějších křižovatkách jsou uvázány červenobílé fábory, po silnici jede několik doprovodných motorkářů včetně policie. Kolona je zakončena opět organizátory taženou páskou, policií a zdravotníky. Na každé, opravdu každé, byť sebemenší uličce, která se napojuje na silnici, po které se plouží tisíce lidiček, stojí dobrovolník v reflexní vestě zastavující dopravu. Na rušnějších komunikacích situaci hlídá policie. Někde vidíte čekat kolony trpělivě stojících aut. V oknech je mnoho hlav, které se nemohou vynadívat na pestrou směsici barev. A protože jsme v Holandsku, nejedná se pouze o barvu oblečení, ale i pleti, což vytváří geniální multikulturní mejdan. Návštěvníci venkovních hospůdek a barů upínají zrak také na jezdce. Pro mě je nejzajímavější konfrontace pohybu, dynamiky a barev na jedné straně a klidu, stáří a šedi na straně druhé. Projíždíme totiž kolem domova důchodců. Penzisti jsou samozřejmě informování o akci, a proto mnoho z nich posedává na chodníku v pojízdných křeslech, jiní se opírají o hůl. Jsou nadšeni, jsou dojati, jsou vtaženi do víru zábavy, jiní vzpomínají na své dovádění v mládí, zapomínají na stáří a svoji situaci. Vesele mávají, zdraví a komentují to. Stovky bruslařů jim zamávání opětuje, povzbuzují je, někdo z davu je dokonce vyzve, aby jeli s námi. Většina zažívá pocit sounáležitosti.
Průvod konečně vyjel z města a odbočil na silnici vedoucí lesíkem, míjíme mladou holku, která má odřené koleno a nad kterou se sklání kamarádka a zdravotník. Organizačně je akce provedena na jedničku. Úrazy nejsou téměř k vidění. Dobře zvolená je i trasa, protože se jede skoro nepřetržitě po rovině a dobrém asfaltu, i když na krátká stoupání i klesání také dojde. Tam dav trochu zpomalí. Dále jsou na trati tzv. „check pointy“ (kontrolní stanoviště), kde jsou zdravotníci, takže prevence je velmi zodpovědně zabezpečená.
Projíždíme kolem čerpací stanice. V první chvíli mi problesklo hlavou, že provozovatel asi musí mít radost, když k němu nyní nemohou auta pro benzín a naftu, přestože se jednalo nanejvýš o půlhodiny. Ale když jsem viděl, jak je obchod obalený hladovými a žíznivými skejťáky, došlo mi, že nejspíš netratí.
Po cca pěti kilometrech přijíždíme do rozlehlého parku, jehož součástí jsou i hřiště a skate-park. Každý přijíždějící dostává balenou půllitrovou vodu pro sportovce od sponzora. Na place se rozjíždí doprovodný program. Kluci se předvádějí na různých U-rampách a překážkách, hraje se street-ball a na druhém zbytku hřiště, které se proměnilo v parket, „tančí“ šikovnější bruslaři. Z frajerů, které jsem viděl, respektive z jejich kousků a triků, mi šla hlava kolem. Ti nej zvládali různé skoky, přemety, break-dance a electric boogie na bruslích, jiní tančili ve stylu disko. Byla to úžasná podívaná. Hudbu obstarával DJ. I já jsem se alespoň vrtěl v bocích, když jsem se díval a poslouchal. Jiní využili odpočinek pasivně. Prostě sebou sekli na trávník. Odpočinek, či přestávka, chcete-li, trval zhruba 45 minut. Pak se s námi pořadatelé oficiálně rozloučili, poděkovali za účast a pozvali na příští týden. Avšak večerní program ještě zdaleka nekončil. Po opětném zformování jsme se dali jinou cestou směrem zpět do centra velkoměsta. Za zmínku stojí, že hlavním sponzorem letošního léta byla automobilka SMART, která měla na trase i mezi jezdci několik aut včetně kabrioletů. Ti měli své „contact pointy“, kde vždy dva SMART promotéři rozestavěli sound-systém a pustili reprodukovanou hudbu. Těch týmů bylo několik a pokaždé, když kolem nich projel ocas hada, naskládali aparaturu do auta a průvod si nadjeli, kde si na něj opět počkali za rytmů taneční muziky. Při mé první zkušenosti byl jedním ze sponzorů i obchod z deskami pro dýdžeje. Ten měl vlastní alegorický vůz táhnoucí obří disko kouli na vozejku. Ta byla jakoby otevřená, což připomínalo mušli a v ní stál za gramofony a mixákem profesionální DJ… Byla to jedna velká show.
Chci připomenout vlídnou, veselou a přátelskou tvář policie, která využila akce pro pozitivní zviditelnění se. Někteří uniformovaní strážníci jeli sami na bruslích. I bezpečnostní složky měly svoje promo týmy, které bruslařům rozdávali zvonky na prst (jedná se o klasický, ale malý zvonek jako na kolo s tím, že si ho můžete připnout na prst pomocí pásku suchého zipu). Je to skvělá věc, o které jsem se sám přesvědčil, jelikož jsem také majitelem jednoho z nich. Když jedete po městě, případně je-li na stezce více lidí, kteří jsou roztažení, stačí zazvonit a lidé vám ustoupí do strany.
Po příjezdu zpět do centra bylo kolem půl desáté. Zábavný program pokračoval dál. Někdo se vydal domů, někdo zůstal. A co se dělo? Opět velké tancovaní na bruslích se vším všudy. S DJem a pestrou směsicí hudby pro každého, diskotéková světla i mlha. Okolní restaurace byly naplněné k prasknutí. Znovu se předvedli kolečkový mistři se svými triky na zábradlí a se svými skoky do dálky. Téměř nekonečné vystoupení měl místní klub capoeiry, jejichž plac byl obléhám ze všech stran. A že se bylo na co dívat! Protože je v Nizozemí mnoho přistěhovalců, z Brazílie nevyjímaje, a protože byl učitel této capoeira školy rodilý Brazilec, byla show s náročnými prvky na vysoké úrovni. Akce využil i další sponzor rozdávající balení energetické stravy pro sportovce v podobě kukuřičných lupínků s různými příměsemi. Profesionální armáda byla také přítomna se svým „promo-rekrutačním“ autobusem, protože předpokládala, že leckterý mladý muž či děvče, kteří se účastní středečního bruslení v Rotterdamu, jsou také fyzicky zdatní a to jsou přesně ti, jež armáda hledá a potřebuje. Její „stánek“ však zel většinou prázdnotou. Chybět nemohl ani prodejce kolečkových bruslí se servisem. Organizátoři pamatovali i na mobilní chemická WC, které byly umístěny jak v parku, tak ve středu města. Celá akce trvala dlouho do noci. Já to zabalil před jedenáctou hodinou a příměstským vlakem, s bruslemi stále připevněnými na nohou, vyrazil zpět domů.
Trať je pokaždé stejná, patrně proto, že je prověřená a minimalizuje dopad na dopravu. Dobře je zvolena i z hlediska délky, převýšení a povrchu, načasování rovněž. Znamená to, že zúčastnit se může opravdu každý. Produkce a program je pestrý a každý si přijde na své. Např. minulý rok byla sponzorem rozdávána kola, což možná návštěvníci ocenili více než letošní „sportovní vodu“. Podle organizátorů a médií se návštěvnost pohybovala kolem čtyř až deseti tisíc účastníků na jednu středu. Nejnavštěvovanější a nejlepší prý bývá ta poslední v sezóně. Letos proběhlo večerní bruslení pětkrát. Mohlo by se zdát, že je akce tak masová, že si člověk pořádně nezabruslí, ale není tomu tak. Je jasné, že se nemůžete rozjet plnou parou, ale hadem se můžete proplést dopředu, případně popojet, kde je více místa. Tempo není zběsilé, takže cestu zvládnou i začátečníci. Úrazů je minimálně, spíše odřeniny. Častější příčinou pokažené zábavy je „technická nezpůsobilost“ některých bruslí či nedostatečná péče ze strany jejich majitelů, takže není vzácností potkat jezdce, kterému se ulomilo kolečko, poničil ložiska, či odlomil nůž atd.
Od domorodého kámoše jsem slyšel, že se o podobnou akci pokoušel i Amsterdam (i tady se projevila jejich rivalita), bohužel hned jeden z prvních pokusů skončil fiaskem a četnými karamboly. Trasa byla vedena tunelem, jehož klesání však bylo příliš strmé, takže stačilo, že jeden upadl a další, alespoň ti méně zdatní, to nemohli ubrzdit. Tam prý tenkrát o povrchových odřenin nezůstalo, takže se s pořádáním skončilo. Ale na webových stránkách www.inline-online.cz jsem objevil odkaz na bruslení v A´damu, takže asi tamní organizovaní večerního řádění trvá. Návštěvnost se však s rivalem srovnávat nedá, dosahuje jen stovek účastníků.
Fotky a další informace naleznete na: www.wednesdaynightskate.nl
Honza „Czert“ Louda
Sdílejte článek kliknutím na ikonku oblíbené sociální sítěDiskuse
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
K textu nebyl napsn dn koment.